Trochu jiná pohádka o Palečkovi... Tři měsíce pobýval hajný Walter Paleček v roklanské hájence. Schovával se uprostřed hlubokých šumavských lesů. Pak ale málem přišel o život, když bojoval s bavorskými pytláky. V obavách před jejich pomstou se odstěhoval. Stejně se ale neschoval. S pětadvaceti broky v plicích málem zemřel.
Ten kraj pod vrchem Roklanem na Modravsku je plný temných příběhů. Nejvýše položené a odlehlé místo uprostřed zelených šumavských lesů, kde za první republiky žily celé rodiny dřevorubců a lesníků, je dnes liduprázdné. Příběhy odtud ale nezmizely.
„Během druhé světové války sem vstup zakázali fašisti, poté komunisti. Teď už sem pětadvacet let nemůžeme kvůli Správě šumavského parku," říká dvaaosmdesátiletý Emil Kintzl, šumavská legenda, sportovec a písmák, kterému nesmrtelný pomník postavil režisér Jaroslav Soukup, když postavu s jeho jménem zasadil do seriálu Policie Modrava.
Bavorští pytláci do těchto míst chodili nedovoleně lovit zvěř. Při přestřelce s lesním personálem byl v listopadu roku 1935 jeden z pytláků smrtelně postřelen. Hajný Paleček v obavě před jejich pomstou chránil s povolanými četníky svou rodinu skrytou v hájence. Uhájil, ale po této trpké události odešel s rodinou na Třeboňsko. Jenže jeho touha po Šumavě byla silná.
V roce 1937 se vrátil na sousední hájenku. Březnickou. Pod Blatným vrchem se mu jeden z pytláků pomstil. „Byl střelen ze zálohy do zad, a jak vzpomínají pamětníci, jeho pes se vrátil na Březník bez pána," popisuje Kintzl.
Paleček se v bolestech doplížil k Modrému sloupu, v naději, že přivolá pomoc. Tam vystřílel všechny náboje, jen díky tomu ho zachránili místní dřevaři. S pětadvaceti broky v plicích nejenže dosloužil na Březníku, ale šel s nimi i do hrobu v Horní Vltavici v roce 1967. „Mladí by dnes řekli – ten byl hustej! Byl, ale hustej byl především život v této šumavské kotlině," zmiňuje Kintzl, autor knihy Zmizelá Šumava, která je takových příběhů plná a se stala bestsellerem.
JEN SLATĚ A MOČÁLY
Schwarzenberská hájenka hajného Palečka, tehdy zvaná Rokelská chalupa, stávala v sedle Roklanu a Medvědí hory na podmáčené planině nad Roklanským potokem od osmnáctého století. Ve své době byla nejvýše položeným stavením na Šumavě ve výši téměř 1200 metrů nad mořem.
„Knížecí vrchností, zdejším lidem a boží prozřetelností byl kraj okolo dnešní Modravy označován jako nejdrsnější kout Čech. Jak by ne! Pohleďme do map. Slatě a močály, lesy, hory u státních hranic. Tady v tisíci metrech nad mořem, v drsném klimatu, žili lidé – zakládali sklářské hutě a dřevařské podniky, později se toulali v turistickém oděvu s baťůžkem nebo v uniformě a s vlčákem hlídali naše hranice," říká Zdeněk Šmída, autor zbrusu nové knihy Modrava – Šumavské pláně, která je jakousi encyklopedií historie Modravy od A do Z.
Původně bydlel v domku pouze lesní zřízenec, drvoštěp, který kromě svých povinností poskytoval schwarzenberským hostům i náhodným turistům skromné občerstvení, „bylo možno zde noclehovati na čtyřech lůžkách, což se doporučuje těm, kdo chtějí z Roklanu viděti východ slunce," jak udával Kafkův ilustrovaný Průvodce po vlastech Českých. V hájovně přespávali i dřevaři, kteří kromě práce v lese pomáhali při plavením dříví. Plavbu posilovala voda zadržovaná ve zbudované hektarové vodní nádrži, zvané Schwelle.
DOMŮ JEN V NEDĚLI
Život lesních dělníků bychom dnes žít nechtěli. Celý týden trávili v lese, domů se dostali jen na neděli. Bydleli v boudách a chatrčích z kmenů a větví. K jídlu jim v práci musela stačit jen polední svačina, většinou chléb a sýr. „Hlavní jídlo přišlo až k večeru, připravovali si moučnou kaši (šterc) a ztvrdlý kus uzeného masa. Pak si šli lehnout na mechové lůžko, přikryli se houní nebo pytlem. Kouř z dohořívajícího ohniště je chránil před dotěrným hmyzem," popisuje Šmída.
Dřevařská kolonizace je spojena s příchodem knížete Schwarzenberga a výstavbou plavebního kanálu v 18. století. Do té doby byly horské části u hranic úplně liduprázdné. Nebyly tu žádné hájovny a myslivny pro lesnický personál. Zkrátka a dobře, z hlubokého pralesovitého valu Modravských plání bylo třeba dřevo vytěžit a dopravit ho ke splavným potokům.
Muselo přijít mnoho dřevorubců a ti potřebovali dřevařské osady. Byly budovány s podporou knížete ze Schwarzenberga. Kníže přiděloval bezplatně pozemek pro výstavbu domku. „Své obydlí si záhy každý dřevař stavěl sám. Dřevo, kámen a další materiál obdržel od knížectví zadarmo. Dřevorubci poté platili daň z nájmu a mimo to měli osadníci povinnost 26 dnů v roce roboty na panství. „Dřevaři se museli knížeti zpravidla zavázat, že každý rok vytěží sto sáhů dřeva," uvedl Šmída. Takové vesnice vznikly například na nedalekém Březníku, Javoří Pile nebo například na Knížecích Pláních, Schätzově Mýtě, Preisleitenu, Filipově Huti.
ZÁSEKY NA STROMECH
Dřevaři odcházeli pracovat do hlubokých lesů na celý týden. Za celodenní namáhavou práci jim bylo odměnou večerní teplé jídlo, které uvařila skupinka dřevařů, jež skončila s prací dříve než ostatní. „Jen na neděli se dřevaři vraceli k rodinám, jednak se pořádně vydrhnout, na mši do kostela, posedět s ostatními a zakouřit si z fajfky u nedělního oběda," popisuje Šmída. Bylo také třeba plánovat, jak bude vypadat příští pracovní týden. V pondělí ještě za tmy dřevaři vyráželi na pracoviště. Cesta pralesovitými porosty byla velmi náročná. Museli překonávat hory, bažiny, šumavskou divočinu. Aby nezabloudili, označovali si cestu záseky na stromech.
„Cesta trvala podle terénu šest až osm hodin. Historické dokumenty nám dokládají, že přes léto chodili do lesů s dřevaři i ženy, ne-li celé rodiny. Ženy s dětmi chodily po lesích a sbíraly šišky a další lesní plody.
I tato práce poskytovala rodinám obživu," popisuje Šmída.
OSMDESÁT LET CHATY
Vraťme se ale na roklanskou hájenku. „Turistický potenciál Podroklanská mýtina získala v době, kdy tudy byla prošlapána a zpevněna přes močály cesta přes hranici na Roklan. Nápor turistů zdejší revírní hájenka nevydržela, a tak musila býti vystavena turistická chata. Letos si připomínáme osmdesát let od stavby chaty," popisuje Šmída.
V roce 1936 začal Klub československých turistů Sušice stavět nedaleko hájenky svou Roklanskou chatu, která byla slavnostně otevřena o tři roky později. Chata přežila těžkou dobu válečnou. Po ní se žádalo rychlého obnovení předválečné sítě turistických chat a ubytoven.
V roce 1951 zabrala Roklanskou chatu Pohraniční stráž a upravila si ji pro svoje účely. Hlavní budova roty vznikla hned nad chatou. Při budování hlavní budovy roty se projevila neuváženost z vyšších míst vybudovat pohraniční roty v zimních měsících na přelomu let 1950 a 1951. „Na jaře roku 1951 se vlivem tajícího sněhu zjistilo, že dřevěná budova nevydrží (zřejmě byla postavena na kůlech jako podobné roty v lesním terénu), a tak se postavil nový objekt na zděných základech, ze kterého jsou dnes na místě patrné linie podezdívky," uvedl Šmída. Mimo hlavní budovy a Roklanskou chatu, ve které byly mimo jiné i koňské stáje, do soustavy objektů patřil finský domek pro důstojníky, kůlna, kotce pro psy, překážková dráha a altánek.
Roklanská nádržka sloužila pohraničníkům mimo jiné k plnění soutěžních plaveckých disciplín. V roce 1958 se tu utopil vojín. Roku 1990 se chata dočkala opravy krovu, střechy a přední stěny budovy. Dnes je ale Roklanská chata opuštěná a chátrá. Jako labutí píseň tak znějí zápisy ze zdejší návštěvní knihy, založené 12. května 1934 Kintzlovým prastrýcem Václavem Vavrýnem, místopředsedou a značkařem Klubu českých turistů v Sušici.
„Dochovaná kniha je svědkem hojné celoroční návštěvnosti chaty z obou stran hranice. Bude stálým svědectvím té krásné doby a šťastných lidí v ní. A pevně věřím, že se tam zase objeví zápis jako v roce 1937," uzavírá Kintzl. V zápise stojí: „Stoupali jsme statně na Roklanskou chatu, oběd jsme tam snědli v převelikém chvatu. Uzené a pivo dodá nové síly, k Modravě prošlapeme čerstvý snížek bílý."
