Plzeňsko /ROZHOVOR/ – Rodina od Marcela Klause očekávala, že po maturitě nastoupí na poštu do Nepomuku nebo Blovic. Osmnáctiletý mladík jí ale udělal čáru přes rozpočet. Odešel na dva roky pracovat do Německa a pak si založil vlastní dřevařskou společnost, která dnes patří v tuzemsku mezi největší. Z malé vesnice na jižním Plzeňsku ročně vypraví asi 3000 kamionů naložených paletami.
"
- Jak jste přišel na nápad začít podnikat v oboru, o kterém jste vůbec nic nevěděl?
To byla mladická nerozvážnost. V osmnácti letech po střední škole jsem začal pracovat v Německu ve výrobě na zpracování lososů. To pro mě byla ta pravá škola života. Pracoval jsem většinou na noční směně a celou šichtu jsem opracovával mokré zmrzlé ryby. Odměnou mi byla mzda na konci měsíce, která byla hodně nad poměry nejen mých vrstevníků. Tak jsem si vždycky řekl, že to vydržím ještě jeden měsíc. Nakonec jsem tam zůstal dva roky. Měl jsem dvě možnosti, buďto zůstat dále v cizině, vydělávat slušné peníze, ale bez možnosti jakéhokoli růstu, nebo se vrátit a začít něco svého. Bylo mi tehdy úplně jedno co. Nejsem dřevař, dělal jsem poštovní školu. V roce 1996 jsem potkal jednoho známého, který ve stodole řezal slabou kulatinu na paletové přířezy. Vypadalo to jako skvělý podnikatelský záměr. Tehdy mi řekl: „To je sranda. Sežeň si prostory, já ti doporučím stroje. Začneš řezat taky a prodávat do Německa, Itálie." ?V Kladrubcích u Nepomuku jsem si tedy pronajal ruinu zemědělského dvora. První kamion jsme řezali tři týdny a já byl nadšený, jak to hezky jde. Po půl roce řezání jsem začal dělat celé palety.
- To jste byl tehdy docela střelec.
S odstupem času musím přiznat, že začátek mého podnikání bylo jedno velké bláznovství. Hodně jsem si věřil. Navíc jsem si ještě naivně myslel, že existuje jednoduchá cesta zpátky. Velmi rychle jsem však pochopil, že není. Vzal jsem si leasing na jeden stroj, pak další. Po roce jsem zaměstnával osm lidí ?a vyráběli jsme 30 kamionů ročně. Jen pro srovnání dneska stejné množství zvládáme za tři dny.
- Neměl jste žádné zkušenosti, věřila vám rodina?
Bylo mi dvacet, neměl jsem rodinu, žádné závazky. Mohl jsem veškerou pozornost ?a energii dávat do své práce. Snažil jsem se výrobu neustále rozšiřovat, abychom byli silní a zajímaví pro trh. Rodiče mě podporovali a zároveň mi dávali volnost. Myslím, že mi věřili.
- Nejdříve jste dřevo řezal, potom jste začal tlouct palety, později jste koupil první poloautomat. Kdy jste ucítil pevnou půdu pod nohama?
Asi kolem roku 2004. Bylo to období, kdy se firmě i celému odvětví dařilo. Trh byl hladový. Koupil jsem tehdy ještě pilu Drahkov, kde jsme začali v roce 2005 řezat a tady ?(v Kladrubcích – pozn. red.) už jsme jenom tloukli palety. A v roce 2008 jsme zprovoznili centrální sklad se sušárnou ve Dvorci. Od té doby máme tři provozovny. Ve stejném roce jsem pořídil i první pořádnou paketovací linku, ze které padá pět palet za minutu. Úroveň výroby se tím hodně zvýšila, objemem ?i kvalitou. Tehdy jsme měli 120 lidí a ročně jsme udělali 1800 kamionů. Na konci roku 2008 jsem měl pocit, že jsem na vrcholu, ale netušil jsem, jaký pád nás čeká. Počátkem roku 2009 najednou všichni mluvili o krizi a recesi. Naši zákazníci přestali ze dne na den objednávat. Všichni se báli. Na nějakou dobu se zastavil svět.
- Jak jste období, kdy se zastavil svět, zvládal?
Těžce. Chyběla nám podpora od banky, místo pomoci nás spíše trápili. Abychom zvládli platit svoje závazky, nesměli jsme jít výrazně dolů ?s obratem. Museli jsme tedy zlevnit a prodávat pod cenou. V obratu jsme tedy nakonec spadli málo, z 275 milionů na 245 milionů, ale já jsem viděl ty ztráty. Díky dobrým vztahům s dodavateli a firmami, které nám věřily, jsme tuto klinickou smrt přežili. Problémy se vůbec nedotkly našich 120 kmenových zaměstnanců, propustili jsme pouze agenturní zaměstnance. Jsem životní optimista a snažil jsem se svůj postoj přenášet ?i na ostatní. Kdybych ve firmě v té době začal působit negativně, nezvládli bychom to. Vše se obrátilo k lepšímu v roce 2010, kdy se nám podařilo navázat spolupráci s jinou bankou.
- Myslíte si, že právě optimismus je předpokladem pro podnikání?
Člověk musí mít spíše silný záměr a vědět, co chce. Jsem perfekcionista a zároveň po těch letech vím, že není dobře dělat přílišné kompromisy. Všechny ústupky se mi většinou vrátily a řešil jsem je po čase znovu.
- V čem je firma KLAUS Timber jedinečná?
Nedá se říct, že jsme jedineční, nevyrábíme žádné jedinečné produkty. Od své konkurence se odlišujeme tím, že vyrábíme atypické palety ve velkých objemech a hlavně dbáme na servis vůči zákazníkům. Snažíme se vyjít jim maximálně vstříc. Dnes přijde zákazník a řekne: „Příští týden chci třicet kamionů jednorázových palet." A příští týden je má na dvoře. V Čechách patříme k největším výrobcům.
- Sedmdesát procent produktů vyvážíte do Německa. Chcete zasáhnout ještě další země?
Dneska se nám daří nabízet produkty ve Francii, Rakousku, okrajově i ve Švýcarsku. Vzdálenější země nejsou moc reálné hlavně kvůli vyšším nákladům na dopravu.
- Plánujete ještě rozšířit stávající nabídku?
Od roku 2010 se nám daří znovu postupně růst. Předloni jsme udělali dvojnásobek toho, co v roce 2009. Minulý rok jsme přidali dalších ?12 procent, takže jsme se dostali na roční obrat 566 milionů korun.
- Růst ale nejde donekonečna, vždy existuje nějaký strop.
To není úplně pravda. Buďto rostete, nebo padáte. Nic mezi tím není. Kapacitně máme ještě na to, abychom rostli o pět procent každé následující tři roky. Dalšími možnostmi růstu jsou modernizace a racionalizace výroby a organizace.
- A potom?
Třeba někdy postavíme opravdovou paletárnu. Dovedu si to představit.
- Co vás na podnikání nejvíc fascinuje a co naopak opravdu štve?
Jsem pyšný, že něco vyrábíme. Vždycky jsem měl dřevo rád, takže mám radost, že děláme právě s ním. Fascinuje mě také, jak obrovský objem jsme díky dobré organizaci a logistice schopni dělat na tak malém place. Je to v podstatě vesnický dvorek. Naopak nejvíc mě štve lidská hloupost, neochota a pesimismus."
