„Národní park” je určitě pojem, na který asi většina z nás zareaguje vesměs pozitivně. „Národní park Šumava” je ale termín, který je pro mnohé impulsem pro značně emotivní reakce. Proč asi?
Když Národní park Šumava před dvaceti lety vznikal, padla řada příslibů, ale nikdo pořádně nedefinoval, co vlastně národní park takového rozsahu v našich podmínkách znamená. Pro místní obyvatele, pro správce tohoto území, pro jeho návštěvníky, pro celou společnost. A jelikož to nezaznělo pořádně a konkrétně ani po celou dobu jeho existence a spíše se to odvíjelo a odvíjí podle toho, kdo byl momentálně prezidentem, ministrem, hejtmanem kraje, ředitelem Parku, starostou obce či vlivnou osobou s podnikatelskými či jinými zájmy v pozadí, začal si každý sám pod logem národního parku představovat vše možné i nemožné. Hlavně ale to, co vyhovuje především jemu samotnému.
A padaly další přísliby – nyní již spíše neoficiální a ze sféry podnikatelsko-mocenské a vlastnické, než politické. A do toho všeho (především jako logický a legitimní důsledek našeho vstupu do Evropské unie) přijala Česká republika řadu mezinárodních závazků v oblasti životního prostředí – ať již se jedná o Raamsarskou úmluvu, úmluvu NATURA 2000 a další. Navíc fakticky jediná právní úprava této oblasti u nás, zákon č. 114/1991 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nedokáže naprosto pokrýt všechny problémy, se kterými se především ve zvlášť chráněných územích potkáváme a můžeme potkat. Přitom se jedná leckdy o značně specifické problémy vyplývající z historie území, jeho osídlenosti a využívání, existence či neexistence příslušné infrastruktury apod.
Takže když to shrneme, máme tu velice špatné výchozí podmínky pro jakýkoli smysluplný dialog. Naděje spojené se jmenováním nového ředitele Správy NP se rozplynuly a místo komunikace se všemi aktéry dění okolo Šumavy se jedná spíše o konflikt. Určitě tomu napomohlo i „vykázání” vědecké obce z Parku a pohybování se především při realizaci tzv. obranných opatření proti kůrovci či prosazování některých developerských projektů na hraně či dokonce za hranou zákonnosti. A když k tomu přidáme doposud značně pasivní postoj ministerstva životního prostředí, zdá se, že se nacházíme ve slepé uličce. Přispěl k tomu bohužel i Senát, když jako součást usnesení k petici „Zachraňme Šumavu” vystavil současnému managementu Správy Parku „bianco” šek tím, že „vyslovil podporu všem postupům současného vedení Parku”. Tedy i těm postupům, které v současné době šetří Česká inspekce životního prostředí jako porušení zákona, a které jsou též předmětem zájmu orgánů Evropské unie.
Takže co teď? Množí se verbální i fyzické útoky, otevřeně se hovoří o zneužití policie, rodí se mezinárodní ostuda. Už nejde pouze o lokalitu Ztracená u Ptačího potoka či připravované zásahy v prostoru Jezerního hřbetu a Bavorské cesty na Smrčině či kdekoli jinde. Jde o celý Národní park Šumava, jde o to, zda v této zemi platí zákony pro všechny bez rozdílu a zda jsou přijaté mezinárodní závazky pro nás závazné či jsou pouze účelovým cárem papíru, který má zajistit jen přísun dotací z Bruselu. Ale jde i o to, jestli se mají plnit sliby – a to nejen o Vánocích.
Jde ale i o krizi morálky. Vedoucí pracovník správy parku porušuje zákony a nerespektuje vědecký pohled na ochranu přírody. V tom mu pomáhá bývalý stínový ministr životního prostředí jedné strany. Předseda téže politické strany najednou neví, na kterou stranu sporu se postavit. Jeho současný stínový ministr životního prostředí a zároveň vedoucí představitel kraje vulgarizuje část aktérů „boje” o Šumavu jako partu námezdních a trapných amatérů. Jeho stínový předchůdce byl pro přílišnou zelenost „zlikvidován”. Ministr dělá mrtvého brouka, takže tu máme spolu s kůrovcem jako parodii novodobou Beatlemánii. Má tato situace řešení? Jsem přesvědčen, že ano. V prvé řadě musíme začít respektovat náš právní pořádek a přijaté mezinárodní závazky. A jestli se nám naše zákony nelíbí či nevyhovují, tak je musíme nejprve změnit. A jestli nám činí potíže respektovat mezinárodní úmluvy, tak je vypovězme. Musíme přestat stavět vědecké názory do plamenů inkvizice. Frustraci z toho, že jsou někteří určitě vzdělanější a možná tedy i chytřejší, nesmíme řešit jejich ignorováním. Musíme se přestat schovávat za své funkce a obranné valy úřadů a partajních sekretariátů. Ideály a vize musí dostat šanci nad přízemními cíli a neuspokojenými ambicemi. Musíme sednout za jeden stůl a jednat. Před tím ale musí nastat klid zbraní. A i když se nám (a já v to doufám) podaří nalézt nějaký rozumný konsenzus, určitá pachuť tu bude cítit dlouho. Verbální i fyzickou agresivitu totiž pocítili a bohužel zatím pociťují i běžní návštěvníci Šumavy nezatížení jakoukoli ideologií válčících stran. V tom jsme selhali všichni. Od ministra, přes hejtmana, ředitele Parku, starosty obcí, politiky až po všechny účastníky sporu o Šumavu. Ale selhali i ti, kterým kauza Šumava byla doposud lhostejná, a oni mlčí.
Možná si řada z vás řekne, ať jde s takovými knížecími radami k šípku (anebo i někam jinam). Je to jeho právo, stejně jako já mám právo na svůj názor, za který se nestydím a se kterým se neschovávám za ničí záda. Na celém sporu o Šumavu určitě ale něco knížecího je. Minimálně ideologická propast mezi „knížetem” z Hluboké a knížetem z Orlíku. Skládám hlubokou poklonu Karlovi Schwarzenbergovi za jeho jasný a hlasitě všem sdělený názor na tuto kauzu. Na rozdíl od ministra, hejtmana či ředitele Parku jemu věřím. K tomu co říká, má jak odborné předpoklady, tak bohaté zkušenosti (své i svých předků). Ahlavně ho nikdo neřídí a nediktuje mu, co a jak má dělat a říkat. Nemá potřebu být na výplatní listině kohokoli, kdo toto vše možná řídí ze zákulisí. Škoda, že nemáme více vrcholných politiků jeho kalibru.
Při vstupu do prostoru lokality Ptačí potok mohli návštěvníci Šumavy doposud přečíst na informační tabuli Správy Národního parku tento text: Proměna horského lesa V národních parcích se příroda může volně rozvíjet podle svých odvěkých zákonů. Chráněny jsou zde přírodní ekosystémy ve všech vývojových stadiích. Je zde uchován věčný koloběh života – zrození, bytí a zánik.
Šumavské lesy nejvíce ovlivňují: člověk, vítr a kůrovec. Vítr i kůrovec jsou přírodní faktory, které opakovaně, jak víme z dochovaných historických pramenů, způsobovaly odumření dospělých stromů na menších či větších plochách.
V porovnání s délkou lidského života působí stromy starší více jak 200 let, jako by tu stály od nepaměti. Ale jak popisuje před více jak sto lety spisovatel Šumavy Karel Klostermann v knize Ze světa lesních samot: „ ... věčně státi také nebudou, uschne ten a zetlí i onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo druhý postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic se lesu nestane. Co les ztratí, sám si zase vynahradí.” Jestli tento informační panel současní vládci Šumavy ponechají či nikoli je otázka. To, co tak výstižně Karel Klostermann již dávno popsal, je to, co hledám a na Šumavě zatím ještě nacházím. Za sjezdovkami, golfovými rezorty, welness hotely a jinými atrakcemi a především vlídnějšími domorodci mohu jezdit (a také jezdím) úplně jinam.
