Od představitelů Hnutí Duha a členů stínové vědecké rady Národního parku Šumava jsme zvyklí na nejrůznější překrucování šumavských reálií.

Deset let tvrdili, že regionálním politikům a šumavským starostům jde o těžbu dřeva a opravdu trvalo dlouho, než jsme přesvědčili veřejnost, že za jimi podporovaného „zeleného” vedení parku se těžilo nejvíce dřeva v historii Šumavy. Na další lži jim již veřejnost neskočila. Tvrdili například, že Šumavu chtějí ovládnout kmotři či že starostové chtějí ze Šumavy udělat lunapark.

Poslední mediální akcí je tvrzení, že Národní park Šumava žádný zákon nepotřebuje. Samozřejmě se člověk musí ptát, proč s tímto názorem nepřišli před dvěma lety, kdy představitelé Hnutí Duha a stínové vědecké rady parku zasedali u kulatých stolů na ministerstvu životního prostředí, kde se zákon rodil.

Není také pravda, že by od jednacího stolu odešli, či že by jednání bojkotovali, jak dnes uvádějí. Ataké není pravda, že ministr Chalupa žádnou z jejich připomínek neakceptoval. Výsledkem kompromisu a jejich návrhů jsou mimo jiné i čísla 22+4, resp. 26 % prvních zón Národního parku. Z mého pohledu je to moc a spíše se kloním k návrhu Plzeňského kraje, kde je navrhováno 22% prvních zón. Nicméně, dohoda mezi ministerstvem a kraji se hledá a k vyřešení zbývají pouhé tři body: 1. Již zmíněná čtyři procenta prvních zón, ve kterých se po určitou dobu bude zasahovat proti škůdcům, 2. Tabulka povolených činností v těchto zónách a 3. Uplatňování lesního zákona v druhých a třetích zónách.

A právě rýsující se dohoda napříč politickým spektrem, dohoda mezi vládou a opozicí, resp. mezi vládou a Plzeňským a Jihočeským krajem, je to, co aktivistům vadí.

Tato rodící se dohoda by přinesla zákon schválený naprostou většinou volených zástupců v Parlamentu, zákon, se kterým by souhlasily oba kraje i šumavské obce. A to je něco, co aktivisté nemohou potřebovat. Oni jsou přeci nejsilnější tam, kde pravidla nejsou jasná, kde lze těžit dřevo v nejcennějších zónách na výjimky a přitom obviňovat ostatní, že chtějí kácet, kde se lze přivazovat ke stromům a soudit se o to, zda patří k lidským právům lézt dřevorubcům pod pilu.

Také ministr Bursík a ředitel Krejčí rozpoutali kůrovcovou tragédii na Šumavě díky tomu, že pravidla nebyla jasná. Soudům trvalo pět let, než o tom rozhodly. Pravidla také nebyla jasná, když zelené vedení parku rozhodlo, že pokácené a odkorněné stromy (!) musí zůstat ležet „v divočině”. Nejenom, že to je nonsens, pokácet, odkornit a říkat tomu divočina, ale tehdy si zelení správci parku mysleli, že se nepřijde na to, když se pár tisíc kubíků těchto stromů z „divočiny” ztratí. Divočina je přeci divočina.

Když nastoupila nová správa parku, zjistila, že pařezy zůstaly a dřevo zmizelo. A tak z úst nejrůznějších aktivistů a několika vědců slyšíme záplavu slov o tom, že není kam spěchat, že Šumava zákon nepotřebuje, že se ostatní parky bojí toho, že Šumava bude mít samostatný zákon, že je zákon špatný a možná v rozporu s ústavou, atd. atd.

Bude to kolem nového zákona ještě mediální vřava. Víme, že ji zelení dovedou rozpoutat. Ale také víme, že Národní park Šumava konečně potřebuje jasná a dlouhodobá pravidla.