Pro pořádek: je správné a fér, že stát vyplácí majitelům lesů, luk nebo rybníků náhrady kvůli ochraně přírody.
Máte-li les v národní přírodní rezervaci, takže v němnemůžete kácet stromy podle libosti, stát by vám měl zaplatit ušlý zisk. Rozhodl totiž, že máme společný zájem na ochraně vzácné přírody, která se shodou okolností nachází na vašem pozemku. Potud je vše v pořádku.
Co ale v pořádku není (ale snad již brzy bude), je druhá část příběhu. Doposud to bylo totiž tak, že stát stejně jako soukromým hospodářům platil náhradu újmy i státním podnikům.
Takže například Lesy České republiky každoročně dostávaly třeba i dva miliony korun za to, že netěží dřevo v ikonickém Boubínském pralese.
O jeho ochraně rozhodl tehdejší majitel, kníže Jan ze Schwarzenbergu, už v roce 1858.
Nadiktoval tehdy, že „... zde se nesmí žádné dříví porážet, vůbec žádná práce vykonávat, a jest nyní úplně sám sobě ponechán".
Proto se v nejkrásnější části dřevo netěží už více než 150 let. Státní Lesy České republiky si ale nechávaly státem proplácet újmu, která jim vzniká tím, že dřevo z národní přírodní rezervace nemohou prodávat. Státní podniky přitom postupovaly striktně podle zákona, který takto absurdní přístup umožňoval. Ve sněmovně v roce 2003 totiž z novely zákona o ochraně přírody a krajiny vypadla věta, která říkala, že vyplácení náhrady újmy se netýká státních organizací hospodařících na státních pozemcích. Odůvodnění bylo prosté. Státní subjekty prý logicky o újmu žádat nebudou a povedou si ji jen tak pro pořádek jako speciální účetní položku.
Nesmyslný kolotoč stovek milionů a byrokracie
Dlužno říci, že kromě pár excesů státní lesy několik let náhradu újmy nežádaly. Jejich přístup se však v roce 2009 změnil. Začala se valit lavina soudních sporů státu se státem, tedy přesněji státního podniku Lesy České republiky s Agenturou ochrany přírody a krajiny, se zcela protichůdnými rozsudky. Ve finále pak Nejvyšší soud rozhodl, že platí to, co se v zákoně píše. Z nároku na náhradu újmy tudíž nejsou vyčleněny ani státní lesy hospodařící na státních pozemcích. Stát tedy platil státu, ročně skoro stovku milionů korun. K tomu je třeba připočíst kromě právníků také desítky lesnických odborníků, kteří újmu buď vypočítávali, nebo přepočítávali, jestli je vyčíslena správně. Navzdory pokusům o dohodu dotčených ministerstev to vypadalo, že nesmyslný kolotoč stovek milionů a byrokracie se bude točit navěky.
Ve středu kolotoč zpomalil, protože vláda schválila návrh novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která s vyplácením náhrad újmy státnímpodnikům nadále nepočítá. Aby se zastavil definitivně, musí vládní návrh schválit také zákonodárci. Našlápnuto je dobře.
František Pelc
