»Poklad«... Nadnesený příměr? Sotva. Život vznikl právě ve vodě. Bez ní by na Zemi ani nemohl existovat. Ať se to některým technokratům líbí nebo ne. Strašák nedostatku vody přitom dnes obchází nejeden region a prognózy se vzácně shodují: »Bude hůř!«
Tedy, vody je v úhrnu dost, ale v naprosté většině jde o těžko použitelnou vodu mořskou. Sladká voda je na Zemi velmi nerovnoměrně rozmístěna. Jsou oblasti s dostatkem i přebytkem sladké vody a jsou oblasti se zoufalým nedostatkem sladké vody. S vodou přitom lidé nakládají nejednou velmi podivně.
Něco z historie
Je známo, že největší poušť světa Sahara vznikla asi z jedné poloviny v důsledku prudké změny klimatu, zejména pak zásadního snížení srážek, z druhé poloviny v důsledku nešetrné exploatace lidmi. Přílišné kácení lesů, příliš intenzivní využívání půdy na pěstování rostlin, k pastvě dobytka, zvláště pak ovcí, které trávu vyžírají až ke kořínkům, vykonalo své. Ubývalo lesů, přibývalo stepí, později polopouští a ve finále se rozšiřovala poušť. Jak jí zúrodnit, lidé dodnes nevědí. Situaci dosud zlepšuje čerpání podzemní vody, ale její zásoby jsou na Sahaře omezené. V Libyi podle prognózy z roku 2010 budou podzemní zásoby vody při tempu čerpání prvního desetiletí 21. století vyčerpány asi za 100 let.
Průmyslový rozvoj byl a často i dnes je provázen rozsáhlým znečišťováním povrchových i podzemních vod. Mnohé řeky se změnily v páchnoucí a nejednou i mrtvé stoky. Delaware v USA, Rýn v západní Evropě, severočeská Bílina. Výčet by byl hodně dlouhý. Leccos napravuje intenzivní výstavba čistíren odpadních vod a zavádění šetrnějších technologií, leč zejména v rozvojových státech na tyto nutné investice velmi často chybí peníze a podle toho stav čistoty mnohých vod vypadá.
Děsivý případ Aralského moře
Ještě za života J. V. Stalina vznikl velký plán na převedení části vod Irtyše ze Západosibiřské nížiny do tehdejší na vodu silně deficitní sovětské střední Asie k urychlení jejího rozvoje. Tento velký projekt se neuskutečnil. Nevědělo se, co by to udělalo s ekosystémem bažinaté Obské nížiny. Realizace projektu by byla velmi nákladná. Nový sovětský vůdce N. Chruščov neměl rád věci spojené se Stalinovým jménem. Malý kanál z Irtyše přes Tujgarskou bránu později vznikl, ale skončil již v jezeru Celkar-tengir, daleko od řeky Syr Darji a Aralského moře. Úspěch? Toť otázka. Nevíme, kolik vody z Irtyše by dorazilo až do Aralského moře. Když je voda k disposici, sílí tlak na její čerpání a spotřebu.
Mohutný rozvoj sovětské Střední Asie si vyžádal rozsáhlé využívání vod řek Amu Darji a Syr Darji, hlavních přítoků bezodtokového Aralského moře. Čtvrté největší jezero na světě tak začalo vysychat. Zvláště pěstování bavlníku si žádá množství vody. Pokud se zalévá klasicky, je malér jistý, o rozsáhlých ztrátách vody průniky ze špatně utěsněných zavlažovacích kanálů nemluvě. Místo Aralského moře zůstalo několik louží charakteru solanek a vznikla vražedná solná poušť. Vítr sůl roznáší široko daleko. Z dříve příjemné krajiny Aralu se stala nehostinná a zdravotně silně závadná solná poušť. Plán na zastavení katastrofy chybí. Na vodách přítoků Aralu totiž stojí ekonomika a nejednou i holý život obyvatel několika bývalých sovětských republik. Jejich značná chudoba zásadně limituje zlepšení hospodaření s vodou.
Klimatické změny rychle postupují
Klimatické změny na Zemi postupují stále rychlejším tempem a projevují se jak nárůstem průměrných teplot povrchu Země a s ním spjatého ubývání sněhové pokrývky, tání ledovců, stoupání hladiny oceánů atd., tak nárůstem extrémů počasí všeho druhu. Množící se obří povodně, sucha, tajfuny lámou rekordy svou silou i ničivostí... Lidstvo zatím nezvládá ani aktivní ochranu, tj. snižování obrovské výše antropogenních skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného, ani pasivní ochranu klimatu, tj. realizaci opatření na zmírnění dopadů sílících klimatických změn na lidstvo.
Energetické politiky jednotlivých států vesměs počítají s dalším růstem těžby a spalování fosilních paliv, pokračují války o fosilní paliva, zejména o ropu (Irák, Libye), a také o jejich transportní cesty (Sýrie). Úspory ve spotřebě paliv a energie jsou zjevně nedostatečné, navíc je zásadně podráží pokračující politika levné energie, levné dopravy a zvýhodňování energeticky náročné silniční a letecké dopravy proti energeticky úsporné dopravě železniční, metru, tramvajím a trolejbusům. Situaci zhoršuje válka části ekologů proti jaderné energetice a za bezhlavé využívání takzvaných biopaliv. Lesy nejen v Indonésii ve velkém hoří v zájmu pěstování palmy olejná a byrokrati v Bruselu pokračují v rozsáhlé podpoře využívání biopaliv coby ekologické energie, převážně pro pohon aut.
Výsledné klimatické změny známe značně nepřesně. Neznáme zejména množství antropogenních emisí skleníkových plynů, které lidstvo ještě vyprodukuje a vypustí do ovzduší. Nevíme, jak velkou jejich část bude s to příroda ještě asimilovat. Jejich dopad bude v různých regionech značně rozdílný. Jisté je, že mnohá opatření v aktivní i pasivní ochraně klimatu měla být již vykonána. Významné zpoždění ochrany klimatu v důsledku odmítání ekonomickými liberály v čele s Václavem Klausem nás vyjde draho.
Zadržování vody
a stav lesů
Česká republika jako stát na střeše Evropy je zcela závislá na vodě, která v ní naprší nebo nasněží a jíž se podaří zadržet. Vodu zadržuje zejména půda a v jejím rámci lesy, dále vodní nádrže - rybníky a přehrady. Stav lesů u nás ale není dobrý, neboť v nich převažují zranitelné, často i stejnověké monokultury, zejména smrku ztepilého a borovice lesní. V roce 2014 se smrk podílel na lesích ČR více než polovinou (50,7 %). Kategorickým požadavkem dne je postupná přeměna druhové struktury lesů ve prospěch smíšených, pokud možno různověkých lesů s převahou domácích listnáčů. Nastanou-li předvídané klimatické změny, vydrží do roku 2100 smrk v Česku zřejmě jen v nejvyšších horách. Vpád skandinávského kůrovce severního na severní Moravu říká, že smrkové lesy mohou z ČR odejít podstatně rychleji. Tím spíš, když část ochránců přírody kůrovcům »drží palce« a ti nejotrlejší dnes popírají zásadní přínos mimoprodukčních funkcí lesa, aby zdůvodnili svůj divoký experiment s nezasahováním proti kůrovci v Národním parku Šumava. Minulé odlesnění Krušných a dalších hor exhalacemi a současné odlesnění části Šumavy politikou nezasahování proti kůrovci citelně ohrožuje i vodní hospodářství ČR.
Trestuhodné nakládání s půdou
Tragický je stav mnohých půd v ČR. Nejde zdaleka jen o vyčerpání mnohých lesních půd smrkovými monokulturami. Tragický je v prvé řadě stav orné půdy, která trpí nedostatkem humusu, hutněním, neschopností zadržovat vodu, takže v době sucha je rozpukaná, při obhospodařování se z ní trestuhodně práší, po větších deštích na ní zůstává voda stát a po jejím odpaření vzniká škraloup. S rozumným hospodařením to nesouvisí. Na ministerstvu zemědělství za základní problém považují otázku přežití zemědělství v rámci hospodářské soutěže a nerovných ekonomických podmínek v EU. Prosazování zásad řádné zemědělské praxe - rozumné střídání plodin a výsevu meziplodin na zelené hnojení a další - musí počkat. Obnova územních systémů ekologické stability krajiny -protierozních mezí, rozptýlené zeleně, zasakovacích pásů, výsadba větrolamů apod., se dlouhodobě daří jen málo pro téměř všeobecný nezájem.
Erozi zhoršuje podpora výroby biopaliv, zejména bioplynu z kukuřice a bionafty z řepky olejky. Tyto plodiny nejvýrazněji přispívají k erozi půdy. Co dodat ke zjištění, že »řepka je poslední plodinou, která zemědělcům přináší významný zisk«...
Tokům vraťme,
co jim patří!
Tragický stav zůstává na velké části vodních toků v ČR, které byly v minulosti technicky upraveny (napřímeny, zúženy, prohloubeny a často i vybetonovány) podle hrubě chybných zásad takzvané rýnské koncepce z roku 1809. Vodohospodáři často prý nic jiného neumí, veřejný tlak na další technické úpravy vodních toků je často silnější než tlak na obnovu přirozených koryt vodních toků a to i tam, kde nejsou jiné veřejné zájmy.
Koryta vodních toků je nutné přinejmenším mimo intravilány obcí a měst renaturalizovat, tj. odstranit technická opevnění, učinit je mělčími (za povodní zaplaví okolní zemědělskou půdu), širšími a klikatějšími. Co bylo korytům vodních toků lidmi v minulosti ukradeno, musí jim být vráceno. Ekonomický liberalismus a přílišné lpění na soukromém vlastnictví zde vážně škodí.
Rozporuplnost vodních nádrží
Naši předkové vybudovali množství rybníků a řadu přehrad. Do roku 1945 bylo v ČR postaveno 19 přehrad, v roce 1991 jsme měli 118 přehrad. Ty klíčové byly vesměs postaveny už za socialismu. Pak už se jen dokončily čtyři za socialismu rozestavěné přehrady. ČR má dost přehrad z hlediska potřeb zadržovat vodu, včetně jejich rozmístění na celém území. V řadě měst a zemědělských regionů ale trvá potřeba výstavby menších rybníků včetně doprovodné zeleně.
Vodní nádrže zásadně mění vodní i krajinné poměry, významně zvlhčují vzduch. Zabírají ale množství půdy, větší vodní nádrže mají silné dělící efekty, mohou zatopit i obce nacházející se na přilehlém území. Jímání vody pro vodárenské odběry a zvýšený výpar z vodních ploch v suchých periodách přispívá k vysychání řady drobných vodních toků. S růstem změn klimatu, zejména s nárůstem letních teplot a ubývání sněhových srážek, tento problém roste. Za stále častějších such Labem v Děčíně teče malý čůrek vody, navzdory citelnému nadlepšování odpouštěním přehrad. Zajištění minimálních průtoků a potřeb plavby jsou a budou v rámci priorit hospodaření s vodou na posledním místě.
Využívání vod v ČR má stále významné rezervy. Nejde zdaleka jen o potřebu stavět či modernizovat čistírny odpadních vod, zejména v menších obcích. Rybáři běžně užívané přikrmování ryb významně znečišťuje příslušné rybníky. Manipulační řád přehrad není dostatečně pružný k mírnění velkých povodní. Vodní doprava a motorové sporty na vodě jsou zvýhodňovány na úkor jiného využití. I když v ČR došlo k zásadnímu snížení znečištění vodních toků, narůstá při zvyšujících se teplotách povrchových vod problém bujení toxických sinic. Plochou rozsáhlá, ale mělká přehradní jezera (Novomlýnská na Pálavě a Rozkoš u České Skalice), jsou už dnes problematická.
Výstavba nových přehrad nic neřeší
Oteplování přitom bude narůstat. I při stejných srážkách tak poroste odpar vody a tím se bude stupňovat i sucho, o důsledcích růstu extremity srážek (jednou povodeň, podruhé sucho) nemluvě.
Růst extremity srážek bude současně znamenat zvýšené riziko povodní. Pokračující trestuhodná praxe výstavby v záplavových územích znamená i nárůst povodňového ohrožení a tím i požadavků na výstavbu kontroverzních přehrad a neefektivní technické úpravy vodních toků. Hrubě chybné je i zachovávání vysokých pevných jezů ve městech, neboť zhoršují průběh velkých povodní. Volání po stavbě přehrad k ochraně takové neodpovědné výstavby je cynismem.
Vláda na boj proti suchu schválila úctyhodných 28 miliard korun. Není ale důvod se radovat, protože dvě třetiny uvedené částky mají být proinvestovány na stavbách nových, často silně kontroverzních přehrad. Představa, že negativa sílících klimatických změn vyřeší výstavba nových přehrad, je nereálná. V případě přehrady na Zdobnici či suchého poldru na Berounce u Křivoklátu (přehrada na stejném místě byla odmítnuta v únoru 1988 jako extrémně devastační) by šlo o velmi silné ničivé zásahy s minimálním pozitivním efektem.
S vodou se bude
muset šetřit
Se spotřebou vody budeme muset podstatně více šetřit. A to přesto, že vodné a stočné v letech 1989-2014 zdražilo v průměru 116krát a spotřeba vody se snížila asi na polovinu. I nadále dochází k nemalému plýtvání vodou. Nejvíc se to týká vody na závlahy, kde stávající rozstřikování vody na pole, nejednou konané nevhodně za poledního vedra, musí nahradit mnohem úspornější zavlažování do půdy přímo ke kořenům. V zemích silně deficitních na vodu (klasicky Izrael) to funguje bez problémů.
Aktuální je mnohem větší využívání srážkových vod ze střech a silnic na zálivky. Jejich odvádění dešťovými kanalizacemi je drahé. S rozumným hospodařením s vodou nesouvisí. Mnohé vily dnes doplňují zahradní bazény, velmi náročné na vodu, což je problém.
Rezervy v hospodaření vodou představují nejednou zchátralé vodovodní sítě. Modernizaci ale často brání jejich minulá částečná či úplná privatizace. Spotřebu vody může dál snižovat průmysl. Pro domácnosti se bude muset přistoupit k praxi dvojích cen vodného - nižších při nízké spotřebě a vyšších při vyšší spotřebě na obyvatele. Spotřebu jistého množství vody je nutné garantovat i nejchudším občanům.
Jan ZEMAN
