PODYJÍ Oficiální ochrana přírody v Podyjí trvá už 40 let. Vyhlášení chráněné krajinné oblasti (CHKO), na kterou později navázal národní park, zabránilo výstavbě přehrady Býčí skála, která by zatopila velkou část údolí. I tomu, aby vřesoviště na Kraví hoře nahradilo panelové sídliště a vřesoviště u Havraníků zase rozsáhlý vojenský areál.
„V polích u Popic se podařilo zabránit odstřelu drobných skal s křovinatou stepí, ve spolupráci s památkáři byly uchráněny drobné sakrální stavby a CHKO měla velký podíl na tom, že zdejší obce zůstaly malebné a ušetřeny plochých střech a obludné velkokapacitní výstavby 70. a 80. let," shrnuje vedoucí odboru ochrany přírody a krajiny Správy národního parku Podyjí Lenka Reiterová.
Území dnešního jediného moravského národního parku formovalo to, že spadalo do neprostupného hraničního pásma. „Uchránilo to údolí před vznikem chatové kolonie podobné břehům vranovské přehrady. Možná tomu vděčíme i za vysoký stupeň zachovalosti lesů," míní botanička Reiterová.
Na druhou stranu to komplikovalo aktivní ochranu přírody, mapování přírodních hodnot pod dozorem samopalu nebyl příjemný zážitek. Natož aby někdo kontroloval pohraniční vojska, jak se v přírodě chovají. „Neomezený přístup k řece a lovu ryb, vjezdy technikou s rizikem úniku ropných látek, požáry a zraňování stromů při střelbách na Mašovické střelnici – škod na přírodě jistě bylo dost," míní Reiterová.
Ráj orchidejí i ještěrek
Po oněch čtyřiceti letech územní ochrany jsou počty druhů zvířat a rostlin, které v národním parku žijí, podle odborníků stabilní. A to je velký úspěch – jinde totiž v krajině druhů stále rychleji ubývá. V Podyjí se daří vzácným orchidejím, motýlům a ptákům, kudlankám, ještěrkám zeleným i několika stům druhů hub, mechů a lišejníků.
Největší změnou je sjednocení krajiny. Tedy na jedné straně zarůstání světlin hustým lesem, na druhé mizení drobných prvků. Zjednodušeně řečeno zůstává pouze „prales" a betonovitá pole. V podstatě vymizely různé pastviny, remízky, rozvolněné křoviny a řídké „selské lesy". Jenže některé vzácné druhy takovou mozaiku – v hustém lese občas palouk, v poli křoví nebo kalužina – potřebují.
A tak tyhle podmínky vytvářejí správci parku uměle. „Proto je velká část území určena k trvalé péči, abychom zde mohli udržovat pastviny, louky a tůně a občas odkácet pár stromů na zalesněných stráních. Doufáme, že potom tu zůstanou klenoty, jako je jasoň dymnivkový, třemdava bílá, koniklec velkokvětý, roháč obecný, žábronožka divorohá," vysvětluje Reiterová.
Návštěvnost národního parku stále stoupá. Nejvíc lidí láká lávka pod Šobesem, od roku 2010 ji navštívilo přes půl milionu. To je pro tak malé území extrémní. A nejde přitom o sezonní záležitost, i v zimě bývá na některých místech Podyjí několik set lidí denně.
Následky jsou viditelné. „Třeba na vrcholu šíje Šobesu byl ještě v 90. letech podél cesty malý pahrbek s lesostepní vegetací. Návštěvníci parku však měli pocit, že z něj bude pěkný výhled. Začali na něj šplhat v takové frekvenci, že postupně vymizela téměř veškerá vegetace, dokonce se z desítek cestiček osypává písek a tvoří na turistické cestě hromádky. Navíc výhled není ani tak nic moc, takže návštěvník při hledání lepšího pohledu dál sešlapává rostliny na čím dál větší ploše," popisuje bioložka.
V celém Podyjí je problém i s rušením plachých živočichů, kteří snášejí člověka těžko. Třeba čáp černý tu v 90. letech každoročně obsadil několik hnízd, před dvěma třemi lety ani jediné, loni dvě, a to v nejméně navštěvovaných částech území. I proto má být park díky novým zónám časem ze tří čtvrtin ponechán bez výrazných zásahů člověka. Naopak některé části se otevřou víc. „Uvažuje se o uvolnění dosavadního režimu návštěvnosti. Tedy zpřístupnění luk pod Šobesem, lesů za Havraníky a v okolí Sealsfieldova kamene a Havranických vřesovišť," nastínil již dříve ředitel národního parku Tomáš Rothröckl.
Markéta Dušková
