S dokončením Kanadské pacifické železnice se velmi rozhýbal trh se dřevem v této oblasti. Konečně bylo možné těžit dřevo v hustých lesích Britské Kolumbie a následně je přepravovat vlakem na pily. Těžbu dřeva v Britské Kolumbii zachycují následující snímky.
Ve 30. letech minulého století už více než polovina vytěženého dřeva v Kanadě pocházela z Britské Kolumbie. Dřevaři pracovali na plné obrátky šest dní v týdnu a žili permanentně uprostřed lesů v chýších, které si sami budovali. Ve dřevařských táborech panovala velmi přísná pravidla. Žádný alkohol v práci a žádné mluvení u jídla. Zdá se to podivné, ale obě nařízení měla svůj smysl. Alkohol byl při práci s obrovitými stromy a v jejich korunách desítky metrů nad zemí velmi rizikovým faktorem. Nikdo se nechtěl v lesích zranit, protože pomoc byla daleko.
Celý článek najdete zde.
Komentáře
https://www.youtube.com/watch?v=GTEThw_3lSQ
Skvělé "Old foto Ralph Stanley"
Jestli jste nikdy neviděli celý vlak naloženej jedním kmenem, tak máte možnost. Fakt dobrý.
https://www.youtube.com/watch?v=FJDD9VCSfpY
Vždyť je to strašné.
Do panenského lesa, který se utvářel od poslední doby ledové a kam občas zavítal tak nanejvýš indiánský lovec, aby po úspěšném lovu vzdal úctu duchům předků, vtrhli profesionální výrobci měsíční krajiny.
Od mořské hladiny po vrcholky hor si krajinu rozdělili na obdélníky a zlikvidovali v ní 97% všech stromů.
Ještě v 60.letech odtékala z té mrtvé krajiny tmavá voda po spádnicích jdoucích erozních rýhách do Pacifiku.
Trvalo jim to několik let a dodnes se z toho ta místa vzpamatovávají. Už nikdy tam nebude tak bohatý život, tak nádherné stromy jako předtím.
Nebo možná bude - za 5000 let.
Viděl jsem jedno takové místo v Americe - Great Smoky Mountains.
Naštěstí tam měli po "dokončení díla" aspoň tolik rozumu, že německé lesní inženýry vyhnali (pomohla jim k tomu válka) a nechali to spontánně zarůst. Jenom "trochu" odborník se tak dnes podiví, že až na pár strží tam nikde neroste strom starší 80 let.
Britská Koláumbie takové štěstí ovšem nemá, protože tam místo panenského lesa dnes sází monokutury douglasky a zeravu obrovského.
Vy v tom vidíte romantiku, ale pro mě je to podobně romantické, jako když si esesák při střelbě na běloruské kluky, které přistihl při hraní si v lese, pískal oblíbenou písničku své milé.
Je to naprosto falešné a totálně tupé, takové "zajímavosti", Schutzmeisteře.
STROMY JSOU NÁŠ ŽIVOT !!!
Bohužel asi zde na lesnickém serveru nás za to nebudou mít rádi.
Každý strom má svou cenu a je zajímavé, že ve volné přírodě, oproti lesu, ji má několikanásobně pro tuto společnost větší. A to jak dospělý, tak mladý při výsadbě.
Toto, ten rozdíl, mne tankuje daleko více a je mi osobní.
Historie nejde vrátit. Ale někdo se může i poučit.
Byla jiná doba - ty maníci byli ale nesmírně šikovní a já v tom vidím ještě to, jak asi vypadali lesy tady, před římany. Takové fotky z evropy prostě nejsou..
Krása toho lesa byla neopakovatelná.
Mimochodem - četl jste někdy Welzla ? Popisuje sever ještě před nástupem "průmyslu". Je to krásné čtení - ale jistě pro dnešního člověka taky těžko skousnutelné. Tím myslím velrybářské a tuleňářské a sardinkové výpravy, střílení pišťuch a medvědů na Aljašce. Jenže ti lidé tenkrát o ekologii neměli ánung. Vše se dalo sníst.
A každá doba má své - ještě za mýho dětství se topilo uhlím, aby se chránili lesy - a dnes se topí dřívím, aby se chránilo klima.
Mění se hodně věcí, i v měřítku našich životů. Jako kluk ještě pamatuju, že potok tekoucí naší vesnicí byl zároveň kanálem na močůvku - kdo měl krávu, tam močůvku prostě vypouštěl, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Zároveň do toho samého potoka rybáři rok co rok vysazovali pstruhy - a oni tam kupodivu rostli. na vánoční stromky - zásadně na jedličky - se chodilo do lesa. Odpadky, které se nedaly znovu využít, se naložily na kolečka a někde v nejhlubším lese se vysypaly.
Je to 40 let zpátky. Dnes jsme dál, a přestože pořád je moře věcí, co by se měly dělat úplně jinak, nejde ten pokrok nevidět.
Ty lesy mě ale opravdu mrzí, protože ty nikdo v měřítku 40 let do pořádku nedá. Ani naše "národní přírodní rezervace" nesahají panenským lesům v Americe či snad ještě někde v Rumunsku či Chorvatsku ani po kotníky. Třísetleté jedle ční nad klenbu buků někde v beskydském "pralese" - a pod nimi žádná omladina, nic, všechno spase spárkatá, a darmoživové "ochranáři" sedí na svých teplých židlích, pokutují chalupáře za architektonicky nevhodný plot, dívají se, jak jedni jejich kámoši sází smrčky do řad, a ani je nenapadne sebrat někde mizerných pár set tisíc a aspoň ty nejcennější rezervace, aspoň na nějakých 50 let, oplotit - když už domluva s myslivci není možná.
Snad za další desítky let, až toto pitomé myšlení vymře s jeho nositeli, změní se i tento přístup. tak, jako dnes už skoro nikoho nenapadne vypouštět močůvku do potoka, přestože poměrně nedávno to dělal skoro každý.