Zabil jsem v lese jelena. Bez nenávisti, bez jména. Když přišel dolů k řece pít, krev teče do vody, v srdci klid," tak zní refrén hitové skladby Jelen stejnojmenné kapely. Je to výjev plný chlapské rozhodnosti, splynutí s přírodou, instinktů lovce a chladu, s nímž se rozhoduje o životě a smrti. Zároveň je to přesně ten typ primárního zážitku, se kterým dnešní muž takřka nepřichází do styku. V podání kapely Jelen navíc doprovázený tepajícím podáním country, bluegrassu a irské hudby, které sbližuje staletí staré žánry s tanečním klubem.
Od okamžiku, kdy na jaře získali hudební cenu Anděl coby objev roku, má za sebou kapela hvězdný rok s turné, které minulý týden vyvrcholilo beznadějně vyprodaným pražským koncertem. A nejde pouze o ně – počínaje etablovaným projektem Ďáblovo stádo, přes loňské, Šumavou inspirované album Anety Langerové až po zpěváka Sebastiana, autora teenagerského slaďáku Toulavá, jenž má aktuálně na YouTube k devíti milionům zhlédnutí. Máme tu co do činění stále více s hudebníky, kteří nemají trampské kořeny přesto s odpovídajícím nástrojovým obsazením a malebnými videoklipy objevují přírodní estetiku. Směle tak lze prohlásit, že 2015 byl rok, kdy se český pop houfně sebral a odešel do lesa.
Internetová sláva
Částečně to koresponduje s modernizací žánru, kterou v minulých sezonách provedli hudebníci typu Mumford & Sons za pomoci charakteristického zvuku bendža a kopáku, nebo v disko podobě švédský DJ a producent Avicii. A zároveň to dokonale zapadá do módního trendu lumbersexuálů – převážně městských mužů, kteří mají kancelářská zaměstnání a drží krok s technologiemi, ale přitom si pěstují vousy a oblékají se po vzoru dřevorubců do kostkovaných košil a pracovní obuvi.
Je tu sice řeč o globálních tendencích, ale snadnost, s níž se v našem prostředí uchytily, potvrzuje, že pokud jde o českou písňovou tvorbu, téma lesa v ní má výsostné postavení.
Nebyl to jediný loňský fenomén. O největší pozdvižení, které přesáhlo do celospolečenské debaty, se postaral antimuslimský Ortel bodující i ve Slavíku. Hlavní proud omladily původně internetové fenomény jako duo Slza, které nejprve sesbíralo kliky na síti, než je začala hrát rádia a začalo těžit z internetové slávy. To samé lze říci o virálu Nafrněná od herečky Barbory Polákové.
Všechny případy mají společné to, že oslovují posluchače dominantně českými texty. Zdejší publikum historicky dopřává více pozornosti slovům než ryze hudebním nápadům. Píseň vnímá přes slogan, vtip, metaforu, sentiment či sdílený světonázor. V mainstreamu to platí beze zbytku. Ale i na nezávislé klubové scéně rok od roku ubývá hudebníků, kteří mají touhu zpívat anglicky.
Mateřský jazyk cítí jako větší výzvu, což potvrzuje i to, že největší objevy tohoto roku – Děti mezi reprákama a Dalekko – si uznání vydobyly především precizními texty.
Mateřštinou si podmanili rok 2015 i Jelen.
Doplnili ji zručně lokalizovaným trendem moderně pojaté roots music – tedy oblasti, jež těží z nejrůznějších podob americké folkové hudby – a stali se hudbou, jež odpovídá dobové náladě odcizených městských lidí snících o dotyku s autentickým životem. Právě jeho symbolem se stal dřevorubec, jehož styl pronikl minulý rok i do globální městské módy a nahradil někdejšího vymydleného metrosexuála.
Lék na odcizení
Není to poprvé, kdy vzývání dřevorubeckého stylu signalizovalo neurózy městského života. V ohlédnutí Lumbersexuality and Its Discontents (Lumbersexualita a její nespokojenosti) na serveru The Atlantic líčí historička Willa Brownová americkou realitu přelomu 19. a 20. století, kdy obyvatelstvo opouštělo venkov a koncentrovalo se do měst. S tím přicházel i nový typ práce, pro muže většinou kancelářské.
Na rozdíl od svých předků začali trávit významně více času uvnitř a vykonávali činnost, která byla ryze intelektuální. Neskýtala žádná nebezpečí ani příležitosti prokazovat svou mužnost a statečnost. Ztráceli vitalitu a na to byl jediný lék: musí znovu obnovit kontakt svým primitivním, maskulinním já. Právě v tuto dobu se rodí americké fascinace kovboji a dřevorubci a pokládají se základy obliby country hudby. Coby nostalgie za ztracenou érou a jedním mužským ideálem.
Technologický pokrok posledních let v zásadě opisuje podobný oblouk. Digitalizace přináší obdobnou odcizenost od práce, navíc zcela dematerializovala výsledky. Není divu, že doba, v níž výsledek celodenního snažení pro značnou část populace představuje přeuložený soubor, opět romantizuje tvrdou práci svalnatých mužů s plnovousem.
Pro posluchače české trampské písně ovšem les není pouze místem divočiny, kterou je třeba zkrotit. Možná ještě více je to útočiště, kam nesahají pravidla společnosti; člověk se sem může bezpečně stáhnout, lépe řečeno vypojit se. Platilo to už za první republiky, kdy trampské osady zakládali navrátilci z války, kteří se nedokázali zapojit do běžného života. Stejně tak za normalizace, kdy tramping a vyprodané Porty nabízely možnost alespoň na víkend vystoupit z daného sociálního rozvržení. Dnes jako by muzikanty generace Anety Langerové a kapely Jelen přitahovalo, že country nepotřebuje technologie a v českých lesích není pokrytí wi-fi.
Les a s venkovem spojené hudební styly v českém prostředí na sebe neberou podobu běsnících živlů, ale útulných remízků, jež člověka obejmou. Odtud pramení i nebývalý posluchačský ohlas. Vlastně jsou výrazem zkrocené a obhospodařované přírody precizně protkané turistickými stezkami. Ochočené natolik, že už nepřináší žádné ohrožení. To reálné doléhající totiž číhá právě ve městě. V podání českých popových kapel metropole spíše než odosobněné existenci patří rozpadlým vztahům, jejichž krach obvykle dokresluje špatné počasí. Když dojde v dalším jelením hitu Co bylo dál? s hostující Janou Kirschner na rozchod, následuje přírodní výjev coby hojivý motiv smíření: „A co bylo dál, jenom vítr. Po nebi se mraky honily. A co bylo dál, jenom vítr. A stromy se až k zemi sklonily."
