Určitě se teď najdou lidé, kteří rozhodnutí ministerstva životního prostředí prohlásí za zločin. Cože? Nechce v Hrubém Jeseníku národní park? To jsou mu lhostejné unikátní alpinské podmínky, jaké u nás jinak najdeme už pouze v Krkonoších? Tam navíc funguje národní park už půlstoletí. A nechce-li někdo v Jeseníkách prioritně chránit to, co je chráněné v Krkonoších, de facto tím diskriminuje Moravu a Slezsko. I takové úvahy se mohou objevit. Ale než začneme nadávat, je dobré si ujasnit pár obecnějších věcí.

Národní park je špičková kategorie ochrany přírody, není to ale modla. Při sporu o to, zda se má vyhlásit buď v Jeseníkách, nebo na Křivoklátsku, nebo v Jeseníkách i na Křivoklátsku, či raději nikde, zapomínáme, že stát si zatím neví rady ani s koncepcí dosavadních národních parků. Stále se hádáme, zda stačí obecný zákon o nich, či zda je nutný „Lex Šumava”. Teprve až budeme mít systémově jasno, uzraje čas na další parky.

VEvropě není jednotný závazný koncept. Víte, která evropská země má nejméně národních parků a zabírají v ní nejmenší díl území? Je to Švýcarsko, země ochranou přírody proslulá. Vystačí si s jedním národním parkem (právě slaví 100 let). Razí cestu extrémní výběrovosti. Naproti tomu Nizozemsko má 20 národních parků, jež zabírají tři procenta státu. Kde se v té zemi převálcované vysoušením moře, intenzivním zemědělstvím a industrializací berou? Inu, Nizozemci chrání vše, co se jakž takž zachovalo. Razí cestu, řekněme, inflace.

Na to, abychom uchovali unikátní ráz Jeseníků či Křivoklátska, tam nemusí okamžitě vzniknout národní parky. Stačila by kvalitní ochrana přírody a krajiny spíš ve švýcarském stylu třeba v rámci CHKO. Ale jednou věcí se Česko skutečně vymyká. Národní parky v zemích, kde jich je málo, dostávají hodně přísný statut (příkladem je ten švýcarský). U nás je jich málo, a ještě čelí tlakům na uvolnění pravidel (příkladem je Šumava). Toto je česká specialita.