„... Blokádníci ze Šumavy bojkotují fotbalový turnaj Správy NPŠ. Sportovní akci považují za nechutné divadlo, které má odvést pozornost od podstaty problému. Zlehčování relevantních soudních pří je pro ně nepřípustné a nemají zapotřebí hrát se Správou nějakou hru na to, že se nic nestalo, že je vše v pořádku a že jsou nejlepší přátelé...”Tolik nedávná informace ČRo či návazné komentáře na internetu. A osobní úvaha: myslel ten turnajový nápad mluvčí NPŠ Pavel Pěchoušek vůbec vážně? Nebo jde jen o populistické gesto, snahu se zalíbit veřejnosti a zároveň nadzvednout ekologické aktivisty ?

Popravdě, ani já si tou motivací nejsem zcela jist. Po již několikaletém setkávání s různými aktéry šumavského kůrovcového turnaje sice oceňuji jakoukoliv snahu o obroušení hran. Alespoň těch obecně lidských, když už ne odborných či ideologických. Ale představa turnaje mezi zaměstnanci Správy, šumavskými starousedlíky, blokádníky (s řetězy či bez nich?,) , novináři (kterými? pro- či protizásahovými ?), policejními těžkooděnci (doufejme, že v normálních dresech, nikoliv ve výbavě připomínající  zápas Klabzubáků proti lidožroutům) a konečně mezinárodním týmem dřevorubců (snad bez seker i motorových pil) mi také připadala spíš jako kanadský žertík či námět pro výborný humoristický román. Na straně druhé – historie lidské civilizace nám nabízí poměrně četné příklady využití sportovních utkání buď jako zástupných bitev (což snad nemělo být účelem této akce) nebo naopak forem aspoň dočasného sblížení i nesporných nepřátel (viz tradovaná fotbalová utkání mezi tuším německými a britskými vojáky na liniích prvé světové války).

Ale zkusme být realisty. Současná politická scéna má teď zřejmě podstatně důležitější a také mediálně atraktivnější priority.  Nejen  jednání poslanecké sněmovny o novele zákona o NPŠ bylo tedy z počátku května odloženo, dejme tomu, na neurčito. Nicméně obě , či možná přesněji řečeno , různé strany šumavského sporu nadále „zbrojí”. Před nedávnem ke mně doputovala informace o chystaném promítání v kině Lucerna – viz http://www.nalezeninaztracenem.cz/ Pročtěte si sami – a sami si také učiňte názor. Buď jen z přiložených ukázek nebo až po celkovém shlédnutí téměř třičtvrtěhodinového dokumentárního filmu „Nalezeni na Ztraceném”. Kdo že tam byl nalezen ? Podle textu téhle webové upoutávky film „....ukazuje, co se děje v šumavském houští. Politici od Špidly po Moldana, vědci od Kindlmanna po Fantu, herci od Vávry po Vydru, blokádníci od Veroniky po Járu...”.

Připouštím, že moje profesionální deformace, vyžadující znát kompletní argumentaci oponenta dříve, než vynesu svůj vlastní soud, mne poňouká na ono promítání jít. Ale již sama dikce této upoutávky, mj. text: „...v červenci a srpnu 2011 Správa Národního parku Šumava nezákonně vykácela v chráněném polesí Na Ztraceném 32 hektarů holin. V místech, kde tokal tetřev hlušec, ,létal datlík tříprstý a pomalu vznikal pralesovitý porost to dnes vypadá jako na parkovišti ....”. mne však svojínepokrytou tendenčností od toho odrazují. Takto motivované akce vnímám jako cílené podněcování k pohledům naprosto jednobarevným, k rozdmycháváním intolerance odborné i mezilidské.Cílené a účelové, při nichž si znovu kladu otázku „qui bono” ? Komu vlastně slouží ? O nichž si myslím, že v kontextu s přáním morálního uzdravení naší společnosti působí zcela kontraproduktivně.

Nelze se také ubránit určitým reminiscencím. Před více než půlstoletím sepsal geniální George Orwell svoje asi druhé nejpopulárnější dílo „1984”. Krom jiného v něm líčí jednu z každodenních povinností „vzdělanějších” obyvatel jedné z tehdejších světových velmocí Oceánie, tedy aktivní účast v televizní dvouminutovce  „Nenávisti”:.... Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu..”

Jistě, toto moje přirovnání je až absurdně přehnané. Ale na druhé straně – dojeďte se sami podívat na lokalitu „Na Ztraceném”. A porovnejte realitu s textem výše zmíněné upoutávky. Nekácela by se, nebýt v prvé řadě zbytečně sežraná oním přirozeným lékařem přírody, tedy kůrovcem. Ani teď ale nepřipomíná parkoviště. A nejen pocitově laické, ale také přírodovědecky odborné pohledy na šumavský problém opravdu nelze shrnout do takového názorového klišé, nadále jen utvrzujícího nesmiřitelnost obou stran. Nebylo by přece jen lépe okopávat si kotníky v amatérském fotbale?

Jinak ještě jedna zdánlivá drobnost z oné upoutávky. Cituji : „...(tento) dokumentární film vznikal zcela nezávisle. Jen díky vaší podpoře bude možné poskytnout jej školám a točit dál.....Letní měsíce roku 2012 nepřinesou jen každoroční vylétávání kůrovce. Například my se během nich ale budeme připravovat na podzim.  Půjde-li všechno podle plánu, měli bychom totiž dostat prostřednictvím rozesílaných DVD nosičů dokument do škol ...

Vnímáte dostatečně jak poetiku tohoto sdělení ,tak jeho celospolečenský dosah ? „...A bylo jim to málo, poručili dětem, modlit se jak si přálo... v tomto případě jistě neplatí.  Máme přece demokracii, Poroučet dětem je vyloučeno a máme přece demokracii a tedy i my všichni oponenti  těch „nalezených na ztraceném”  máme shodné právo a možnost vyjadřovat svoje názory. A pokud jsme si nedokázali vytvořit spolehlivou a účinnou organizaci jejich mediálního šíření, naše chyba.

A nadto – není snaha o rozumně interaktivním projednávání a posléze i řešení šumavské kauzy a priori naivní ? Jde to vůbec, ještě dnes, po dvaceti letech tvrdých střetů, jinak ?

Jak asi již víte z mých dřívějších blogů,  na adrese http://kfrserver.natur.cuni.cz/studium/anatomie.html můžete nalézt podrobnosti o seminářích, pořádaných v tomto letním semestru naší katedrou. Dva z nich jsme věnovali právě „šumavské problematice” a organizovali je jako klasickou odbornou disputaci vždy dvou řečníků, zastávajících k definici problému i k jeho řešení opačný názor. Samozřejmě hlavním cílem těchto přednášek bylo navodit polemiku a podnítit k diskusi zejména naše studenty.   Trochu jsme se obávali, zda se naše očekávání splní. Zda posluchači jen se smíšenými pocity nevyslechnou ony do značné míry neslučitelné argumentace a po krátké diskusi nepůjdeme domů. Nestalo se tak. Realita předčila naše očekávání. Dostavili se i různí hosté, seminární místnost s kapacitou cca osmdesát míst praskala ve švech.  Semináře místo obvyklé hodiny či „něco přes” trvaly trojnásobek času. Ale hlavně – aktivně diskutovali i naši studenti. A sama diskuse se sice zcela nevyhnula politické frazeologii , ale většinově byla odborně přírodovědecká a patřičně mnohobarevná.  I kritická – typu „ ....předkládejte nám uchopitelná, objektivní  fakta, nikoliv  jen sugestivní obrázky, nespíš účelově , ilustrující jak je Šumava buď zelená nebo naopak suchá...”. A když na závěr semestru, jak je u nás zvykem, pár desítek našich studentů hodnotilo kvalitu dílčích seminářů, nejvíc bodů sesbíraly ty šumavské. Nejen pro sám námět, ale také pro atraktivnost oné skutečné, ostré a interaktivní vědecké diskuse, s níž se studentské mládí vlastně zatím téměř nemělo možnost se setkat („....byla to téměř klasická středověká universitní disputace...”). Posluchači nejspíš neodešli s vědomím „....kde jest pravda, ta jediná správná...”, ale s poznáním, jak složité a současně až strhující  je se k ní dobrat. Mohli posoudit férovost argumentace různých řečníků, spolehlivost či relativitu předkládaných informací, míru odbornosti či jen rétorického umu. Za zvlášť cenné považuji i to, že semináře nadchly i naše diplomanty s nikoliv „vědeckým”, ale „pedagogickým” zaměřením. Tsunami DVD nosičů na školy pravda nepošleme – ale alespoň nějaké poučené vlašťovky určitě ano.