Dovolím si na nedávný komentář profesora hydrologie Jaroslava Vrby (Skryté zájmy v boji s ochranou přírody, Právo, 6. 2.) reagovat fakty podloženými čísly místo domněnek podložených vírou autora.
Není pravda, že by senátní návrh v národních parcích zrovnoprávnil rozvoj obcí s ochranou přírody. Územní vymezení zájmu na ochraně přírody se týká 95,05 procenta rozlohy národního parku, pouhých 4,95 procenta pak tvoří mnohasetletá kulturní krajina určená na územní rozvoj.
Sněmovní návrh zákona uvádí: „Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry."
Položil tak právní základ pro to, aby lidská sídla v národních parcích, v zájmu maximálního rozšíření divočiny, postupně zanikla. Senát tento stav pouze modifikoval s tím, že existující lidské osídlení na území národních parků zůstane zachováno a bude se v souladu se zájmy ochrany přírody a krajiny i dále rozvíjet.
To je plně v souladu s pravidly Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) a projektu UNESCO Člověk a biosféra, jehož cílem je podpora udržitelného rozvoje, za který je pan profesor na Šumavě odpovědný.
Faktem je i to, že v senátním návrhu zůstává prvořadým a stěžejním účelem národních parků ochrana přírody a krajiny. Nic jiného neplatí, všechno ostatní jsou ničím nepodložené výmysly odporující základním ochranným podmínkám národního parku.
Mimo realitu jsou i nekonkrétní a nepodložená tvrzení o podivných změnách územních plánů, vlastnících pozemků právě v místech největších střetů zájmů a o černých stavbách. Územní plán sice schvalují obce, ale pouze takovou jeho podobu, kterou bez výhrad schválila správa šumavského parku.
Je možné, že profesor Vrba míří na územní plán města Rejštejna. Tam se však o žádnou aktuální či účelovou změnu územního plánu nejedná, ale jde tam o 20 let nevyřešenou kauzu, kterou aktuálně řeší soud. A černé stavby na území národního parku? Stavba je pouze jediná a i ta byla z rozhodnutí moci úřední odstraněna.
Profesor Vrba dále tvrdí, že senátní návrh otevírá prostor pro budování vodních nádrží, a naopak mu připadá úsměvná obava o retenční schopnost Šumavy. Vzrostlý živý strom ochrání 80 procent vody, kterou zachytí ať v podobě deště, sněhu, či námrazy, a 20 procent vypaří jehlicemi. Je to takový malý vodní cyklus stromu, který je základem vědy pro ochranu deštných pralesů a stromů vůbec. Kde ale stromy chybějí, tak chybí i potřebný stín, který příroda potřebuje, o to víc v období klimatických změn, kdy i na Šumavě klesá počet vodních srážek a vzrůstají průměrné teploty. Na desetitisících hektarů tak kvůli chybějícímu stromovému patru pere do šumavské země slunce, masivně ji vysušuje, stále méně a méně prší a vody v potocích a řekách odtéká stejně?
Já si pamatuji, že se dříve nedalo do šumavského lesa vstoupit kvůli mokru bez holínek. To, že je dnes les vyprahlý, a přesto z něj odtéká stejně vody, mi moc úsměvné nepřipadá.
Úsměvná mi ale připadá obava z budování nějakých přehrad. Jejich realizace je vyloučena základními ochrannými podmínkami národních parků, omezeními vyplývajícími z části čtvrté zákona (NATURA 2000) a omezeními vyplývajícími ze zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů staveb na životní prostředí.
Nepravdivé je i tvrzení, že senátní návrh umožňuje převést velkou část lesů NP do režimu trvalého lesnického hospodaření. Kategorizaci lesů určuje lesní zákon, který nikdo neměnil, a dle jeho dikce nemohou být lesy v národních parcích lesy hospodářskými.
Co však kritikům vadí, je formulační úprava, kdy Senát odstranil účelový zmatek, kterým by kupříkladu byly do režimu divočiny v neomezeném rozsahu zařazeny i plochy intravilánu obcí.
Tvrzení pana profesora, že urputně bráníme hospodářské lesy a nevnímáme přírodní, pravidelně se opakující spontánní proces rozpadu horských smrčin v nejcennějších partiích hraničního hřebene, považuji za hodně silný tabák.
Naprostá většina šumavských obcí ctí, že národní park musí mít reprezentativní plochu, na které budou probíhat bez vlivu člověka přírodní procesy, jíž je právě pásmo klimaxových smrčin na hraničním hřebeni. Ale ukázka těchto procesů měla být ekonomickou jistotou životaschopnosti šumavských obcí, ne novým hraničním pásmem.
Pouze senátní návrh umožní lidem uvidět divočinu, kterou se tolik pan profesor ohání. A to jsou příčiny všeho toho zmatečného křiku ekoaktivistů. Že tady chceme žít a že odmítáme divočinu přístupnou jen pro vyvolené vědce a aktivisty!
Antonín Schubert
