Proč snižovat laťku, když kůrovec právě kapituluje?

Před pár dny prohlásil nový šéf Národního parku Šumava, že kůrovcová kalamita končí. A teď se mluví o tom, že park bude přeřazen z druhé kategorie do čtvrté. Není to nějaká kulišárna? Selský rozum to nebere: Když už národní park přežil celou válku s kůrovcem (včetně kácení) ve vysoké kategorii, proč ji snižovat teď, když je de facto dobojováno? Jiří Mánek má odpověď: Bezzásahová oblast zůstane v kategorii II., zbytek degraduje na IV. „To by odpovídalo realitě a světu bychom nelhali,” říká Mánek.

Co se týče lhaní světu, zařazování národních parků do mezinárodních kategorií má pouze informační hodnotu, slouží jen prestiži. Ale více by nás mělo zajímat, jestli nelžeme sami sobě. Šumava a Podyjí byly dva celky, které přešly ke statusu národního parku přímo ze statusu zakázaného pohraničního pásma. Byla to území, která zažila velký sociální i přírodní experiment. Nejprve byla vysídlena při odsunu Němců a pak je na čtyřicet let neprodyšně uzavřeli vojáci.

Po roce 1989 otázka zněla: Bylo předchozích čtyřicet let jen vybočením? Je možný návrat k osídlené Šumavě? Nebo raději navázat na „vojenskou ochranu” ochranou přírody? Vznik národního parku ve vysoké kategorii ochrany svědčil o variantě b. Ale nynější slova ředitele Mánka svědčí o tom, že celá základní strategie se mění, že vybočením byl přísný stupeň ochrany v posledních dvaceti letech. Toto by se mělo říci na rovinu, abychom nelhali sami sobě.

Běžného návštěvníka Šumavy asi nebude moc zajímat, je-li národní park v kategorii II., či IV. Ale jistě ho zaujme srovnání s národním parkem Bavorský les, který leží hned vedle, ve stejných podmínkách amá jasnou kategorii II. Budou-li ty parky vypadat stejně, pak teprve lze sebevědomě říci, že jde jen o prestiž.