Velká část hub žije v symbiotickém vztahu s rostlinami (mykorhiza). Houba od rostliny dostává prostřednictvím kořenů energetické zdroje a organické živiny (někdy rostlina houbě předá až 30 % svých asimilátů) výměnou za přísun vody a minerálních látek. Rostlina tak ušetří za budování části kořenových vlásků. Mycelium hub navíc propojuje více jedinců rostlin a umožňuje výměnu živin mezi nimi. Mateřské stromy tak prostřednictvím této sítě posílají živiny svým semenáčkům, které měly tu smůlu, že se uchytily na stinném místě a bez této formy výživy by nepřežily (efekt chůvy). Výpomoc si tímto způsobem poskytují i nepříbuzné druhy rostlin (tzv. „mykorhizní socialismus", objevený americkou mykoložkou Suzanne Simardovou počátkem devadesátých let 20. století). Oboustranně výhodnou spolupráci s houbami využívá asi 95 % druhů rostlin.
Je pravda, že houby rostou v noci? A vůbec, jak rychle houby rostou?
Ptáme-li se na růst hub, musíme si v prvé řadě vyjasnit, zda jde o růst hub, jakožto organizmů, a tedy růst jejich mycelia, nebo růst plodnic, těch nejnápadnějších útvarů tvořených ve vhodných podmínkách a běžně označovaných jako „houby". Mycelium roste rovnoměrně a nemá důvod růst pouze v noci nemluvě o tom, že v půdě nebo uvnitř tlejícího kmene ani nemůže vnímat, je-li den, nebo noc. Výjimku tvoří mycelium ektomykorhizních, s kořeny dřevin sdružených symbiotických hub, které může za určitých podmínek skutečně více růst v noci. Důvodem je obrácený transport vody z hostitelské rostliny do mycelia v průběhu noci, kdy jsou zavřené průduchy a tudíž je omezeno vypařování vody povrchem rostliny. Tento jev se podařilo experimentálně prokázat v podmínkách simulujících dlouhodobé sucho.
U plodnic je situace jiná, neboť jejich růst na povrchu substrátu může být negativně ovlivněn slunečním zářením, které povrch substrátu zahřívá a vysouší. V našich podmínkách v průběhu letní sezóny, kdy se liší denní a noční teplota a vlhkost, tak může být nárůst plodnic skutečně větší v noci. Některé studie také prokázaly dozrávání a největší produkci spor v noci právě vlivem rozdílné vlhkosti vzduchu. Jiná situace bude např. na podzim, kdy jsou denní a noční teploty vyrovnanější nebo v případě deštivého počasí přes den, kdy je pravděpodobné, že bude růst srovnatelný s nočním. Na druhou stranu, u ektomykorhizních druhů závisí růst plodnic na transportu sacharidů z hostitelské rostliny, který probíhá, pokud dochází k fotosyntéze, čili ve dne. U muchomůrky červené (Amanita muscaria) tak byly zjištěny slabé denní výkyvy v růstu s mírně rychlejším růstem přes den.
Druhou otázku je opět možno chápat jako otázku radiálního růstu mycelia, nebo objemového růstu plodnice. V prvém případě je známo pro řadu hub velké množství měření, neboť rychlost růstu mycelia (vyjádřená jako průměr nebo poloměr kolonie na agarové půdě za určitou dobu od naočkování) je jedním z nejběžnějších způsobů, jak stanovit optimální a stresové vlivy prostředí na houby a jejich variabilitu a tudíž se používá v řadě ekologických studií. V optimálních podmínkách (vlhkost, teplota, živiny) se růst mycelia pohybuje řádově v milimetrech až centimetrech za týden.
Rychlost růstu plodnic velmi závisí na druhu houby, typu jejího nepravého pletiva a způsobu života. Jednoleté dužnaté plodnice rostou velmi rychle a plné „zralosti" dosahují během několika dnů, ne-li hodin (např. zástupci rodu hnojník, Coprinus). Na druhou stranu roční přírůstky víceletých plodnic chorošovitých hub jsou velmi malé. Vzhledem k prostorové složitosti plodnic je ale není vůbec jednoduché měřit a tudíž přesně stanovit rychlost jejich růstu. Nemluvě o tom, že každá část plodnice roste jinak; prodlužovací růst „nohy" houby (třeně) bývá rychlejší než růst klobouku do šířky.
