Vodňany – Třináct dnů. Tak dlouho držela zubařka Regina Pelíšková (57) z Vodňan hladovku na podporu kácení stromů napadených kůrovcem na Šumavě. A také jako protest proti chování aktivistů, kteří kácení bojkotovali – podle ní – neseriózní formou. Není ale přesvědčena o tom, že hladovka splnila svůj původní účel.

* Hladovku jste víceméně spontánně zahájila ve středu 3. srpna kolem 15. hodiny, kdy jste měla borůvkový koláč. Kdy jste ji zakončila?

Vúterý 16. srpna, takže jsem ji držela třináct dnů.

* Dáte ruku do ohně, že jste za ty necelé dva týdny opravdu nic nejedla? Že jste si někde potajmu nedala třeba kousek salámu?

To mohu odpřisáhnout. On to ale opravdu nebyl problém. Jenom jsem pila – vodu, čaj, rajčatovou šťávu a podobně.

* Původně jste chtěla skončit hladovku přibližně po týdnu, kdy mělo studené počasí zahubit larvy kůrovce. Přesto jste ale pokračovala dál. Proč?

Byla jsem v kontaktu s mojí sestrou, která žije na Modravě. Ta mi psala, že právě Modravy se vymření kůrovce moc netýká. Tak jsem čekala ještě do pondělí, kdy se přímo na místě konala schůzka zástupců všech zúčastněných stran, kde nakonec stejně nic nedohodli. Tedy kromě určení tzv. první zóny (25 procent parku). Nato konto jsem hladovku ukončila, i když jsem nikde nic nevyhlašovala.

* Jaké bylo první jídlo, které jste si dala po ukončení hladovky? Kolik kilogramů jste shodila?

Rybu se zeleninou a nějaké špízy. Shodila jsem asi šest kilo. Ale jde to zase rychle nahoru.

* Prozradila jste, že mluvčí aktivistů a jeden z hlavních iniciátorů blokády kácení Mojmír Vlašín vám nabídl makové koláčky, když hladovku ukončíte. Ještě jste měla jiné reakce?

Napsal mi ještě jeden dopis, kde mi tak trochu vyčítal, že jsem to řekla novinářům (smích). Nato už jsem ale neodepisovala, nechtěla jsem rozjet nějaké nekonečné dopisování. Ale reakcí bylo mnohemvíc – jak těch, které mne podporovaly, tak i těch, které hladovku odsuzovaly. Ale to bylo spíše z důvodu nepochopení mé hladovky. Ta směřovala spíše k chování a přístupu většiny aktivistů. Přivazování se ke stromům, které je povoleno pokácet a nerespektovat soudem posvěcenou výjimku považuji za extrém. Ale i moje hladovka byla vlastně extrém. Jeden nesmyslný extrém měl ukázat na jiný nesmysl.

* Považujete hladovku za úspěšnou?

Spíš asi ne, vyzněla do ztracena. Nikdo v tomto boji nevyhrál.

* Šla byste do hladovky znovu? Kdyby tedy byla dost silná motivace.

Těžko říci. Ale na druhou stranu, proč ne?