Zdroj: Respekt
Datum: 06.08.2007
Autor: Jaromír Bláha, Martin Braniš
Rubrika: Polemika
Respekt před časem otiskl reportáž Vladimíra Ševely z českých pralesů (Nechte to zarůst, č. 28/07) a v minulém čísle na ni reagovali Martin Konvička a Lukáš Čížek (Nenechte to zarůst, č. 31/07). Oba články vyvolaly další odezvu. Dva příspěvky z "pralesní" debaty nyní přinášíme.
Jaromír Bláha: Obnova pralesů na sice malé, ale přitom ne bezvýznamné části lesů je velmi důležitá pro ochranu českého přírodního bohatství. Velká část evropské lesní fauny, flóry, hub a důležitých mikroorganismů totiž životně závisí na půdě neporušené těžbou, starých stromech, dutinách, vývratech a tlejícím dřevu. Hektarové holosečné kácení a odvážení všeho dřeva znemožňují velkému počtu druhů v lesích přežít.
Martin Konvička a Lukáš Čížek v Respektu argumentují, že pro zachování pestrého bohatství české přírody je potřeba obnovit staré, dnes už skoro zapomenuté formy hospodaření v lesích. Takzvané pařeziny nebo střední lesy, kde probíhá těžba, prý napodobují dávné, pravěké lesy, kterými se toulala stáda divokých turů. Proto na nich závisí život některých druhů, hlavně motýlů, brouků či rostlin. V podstatě ve všem mají pravdu, až na jednu drobnost. Obnova pralesů - ploch ponechaných divoké přírodě, kde se lidské zásahy omezují na naučnou stezku pro turisty - s tím není vůbec v rozporu.
Středoevropský prales totiž není nekonečný svět ponurého, vlhkého stínu. V pestré mozaice se tam střídají mohutné stromy a světliny, které vznikly pádem některého z velikánů, křoviny s ležícími kmeny, mladé i staré kusy. Domov zde mají světlomilní motýli i rostliny stinného porostu. Kdo viděl Bialowiezský prales - kde se dodnes pasou stáda zubrů a bobři pilně kácejí - i Boubín, ví, že se od sebe až tak moc neliší. Autoři mají pravdu, že funkce pralesa, který by poskytoval domov všem druhům, nelze obnovit na padesáti hektarech. Bude potřeba větších ploch. Zatím mohou staré formy hospodaření - typické spíše pro nížiny než pro jedlo-bukové a smrkové hvozdy Šumavy nebo Beskyd - pomoci vybraným druhům přežít. Někde budeme podporovat pařeziny, podobně jako orchidejové louky v rezervacích udržujeme kosením. V jiných chráněných územích ponecháme volnou ruku pralesní přírodě. Hlavní rozdíl netkví mezi pařezinou či středním lesem a nedotčeným pralesem, nýbrž mezi obojím na jedné straně a umělými monokulturami, které tvoří plantáže stejně starých, stejně vysokých stromů stejného druhu, a jinde naopak holosečně vykácené paseky.
Martin Braniš: Česká krajina skutečně zarůstá. Není to ale tak, že za zarůstání mohou ochranáři a že se lesy mění nebo mohou snadno měnit v pralesy. Proces se paradoxně především týká oblastí, které nemají s oficiální - tedy zákony řízenou - ochranou přírody moc společného.
Stromů a keřů přibývá zejména na opuštěných polích, pastvinách a loukách, v zanedbaných zahradách (doporučuji k prolistování knihu "Letem českým světem", kde jsou konfrontovány fotografie stovek míst v republice v odstupu 100 let 1898 a 1998). Paradoxně tak díky nikým neřízenému náletu dřevin mnohde mizí ostrý předěl mezi lesem a obdělávanou půdou a vznikají ekologicky velmi zajímavá a z pohledu biologické diverzity cenná přechodná území. Ani lesy samy nezarůstají a moc nehoustnou a ani jim to nehrozí. Pokrývají jednu třetinu území naší republiky a 75 % této rozlohy tvoří hospodářské jehličnaté lesy, které mají k pralesům dost a dost daleko a o pravidelné prosvětlování a zahušťování se starají pily dřevorubců a strojová výsadba semenáčků.
Husté stejnověké lesy se zastíněným podrostem nezačali pěstovat ochranáři, ale lesníci. Ochranářská vize se od praxe značně odlišuje. Prales nemusí být žádná houšť, jak si mnozí představují. Je to v našich podmínkách listnatý nebo smíšený (pouze ojediněle smrkový), tedy spíš druhově bohatý, prostorově diverzifikovaný a různověký porost s prolukami po padlých či zlámaných stromech. Kolegové z Jihočeské univerzity určitě budou souhlasit, že druhová bohatost je v takovém lese podstatně vyšší než v jednotvárné smrkové monokultuře, která dnes u nás dominuje. Pokud vím, o "vytvoření" pralesa prostřednictvím bezzásahového režimu se vážně (ale zatím spíše pouze teoreticky) uvažuje především na Šumavě, a to v jádrových zónách našich rozlohou největších pohraničních hor. Možná ještě na několika málo místech jinde, ale území takto potenciálně vzniklá by představovala zlomky procenta rozlohy ostatních lesů a nemohla by v žádném případě negativně ovlivnit rozmanitost druhů, spíše naopak. Ta úvaha se týká ponechání částí (!) lesních porostů samovolnému vývoji v některých (!) chráněných územích.
Lidskou činnost v lese nebo obecně v krajině není možno v žádném případě považovat za pouhé pokračování jakéhosi ideálního a skoro přirozeného procesu. Co se týká lesní pastvy, na formování krajiny a zejména lesů se podílela pouze jistou měrou. V minulosti se uplatňovaly i další praktiky, které měly na skladbu a prostorový charakter lesa daleko větší vliv. Zhruba do 19. století šlo o jeho stálý úbytek, přeměnu v pastviny, pole, sídla, lomy, cestní síť... Lesy byly už od středověku odvodňovány a hrabalo se v nich i stelivo. Tyto činnosti významně změnily vodní režim a způsobily postupné ochuzování o důležité živiny. Ten obdivovaný pastevní les nebude tedy určitě nabízet víc přirozenosti než hluboký hvozd. Nicméně, pokud by skutečně mělo dojít k zásadním změnám v hospodaření, například zavedení pařezinového hospodaření nebo lesní pastvy, bylo by určitě lepší se obrátit s výzvou na Lesy České republiky. Rozhodně obhospodařují nesrovnatelně větší plochy, než spravují "ochranáři". Pochybuji ale, že by lesníci dali přednost biologické diverzitě před kšeftem.
Ochranáři jsou také ne úplně čestně autory článku hozeni do jednoho pytle "zarůstačů". V republice existují desítky přírodních rezervací a přírodních památek, kde je cíleným, a tedy oficiálně posvěceným hospodařením (sečením, pastvou, klučením) udržováno bezlesí. A to i v místech, kde by jinak přirozenou cestou vyrostl les. Stejně tak jsou známy snahy o introdukci bobra, a dokonce i zubra. Že by se tedy koncepce státní ochrany přírody (= "ochranáři") snažila především o udržení nějakého sterilního lesního prostředí, je daleko od reality. Pokud vím, názory, vzdělání i erudice profesionálních pracovníků státní ochrany přírody, laiků z nevládních "ekologických" organizací i akademických odborníků působících v tomto oboru jsou pestré jako luční kvítí a jejich přístup k pralesům i vzhledu krajiny se dost různí.
Příroda se podle Lukáše Čížka a Martina Konvičky dnes bez člověka neobejde. Snad to kolegové nemysleli doslova. Pro jistotu kontruji: Ale obejde! Není to bezmocná a stará bába. To jen my nevíme, jakou bychom ji chtěli mít.
Jaromír Bláha
vedoucí programu Lesy, Hnutí DUHA
Středoevropský prales totiž není nekonečný svět ponurého, vlhkého stínu. V pestré mozaice se tam střídají mohutné stromy a světliny.
Martin Braniš
Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK
Česká krajina skutečně zarůstá. Není to ale tak, že za zarůstání mohou ochranáři a že se lesy mohou snadno měnit v pralesy.
Fotografie: Jednou tudy neprojdem. (Dobrovolníci sázejí stromy na místě budoucího pralesa na Ještědském hřebenu)
foto ČTK
