Asi tak od roku 2000 se často setkáváme s obavami o národní park Šumava (NPŠ). Argumentuje se různě. Obvykle ti, co zjevně nereálnou politikou nezasahování proti kůrovci v druhotných stejnověkých, převážně nepůvodních smrkových monokulturách prvních zón NPŠ způsobili bezprecedentní ekologickou katastrofu, skandalizují ty, kteří takový avanturismus odmítali a odmítají.

I nadále pokračuje spor o počet a velikost prvních zón NPŠ. Otázka je ale špatně položena. Není a nikdy nebyl problém počtu a velikosti prvních zón, ale svévolné prosazování režimu bezzásahovosti v nich některými radikálními ekology.

Území, na kterém byl NPŠ vyhlášen, bylo až do roku 1945 intenzivně hospodářsky využívané, jeho lesy byly až na výjimky přeměněny na druhotné smrkové monokultury. Nutnost řešit následky katastrofální vichřice z roku 1870 navíc zapříčinila nepůvodnost a stejnověkost rozhodující části nových lesů. Po 130 letech jsou navíc tyto smrčiny v mýtním stadiu, resp. jsou mimořádně zranitelné nepříznivými činiteli všeho druhu.

Plně souhlasím se zakladatelem NPŠ, dnes již zesnulým ministrem životního prostředí I. Dejmalem, že v takovém území lze národní park vytvářet jen postupnou (v řádu 200-300 let) cílenou přeměnou druhotných stejnověkých nepůvodních smrkových monokultur na lesy původní, smíšené a různověké, a že zavádění bezzásahového režimu v takové situaci s řádnou péčí o národní park nemá nic společného.

V každém národním parku je nutno jednak postupně a šetrně odstraňovat „staré ekologické zátěže“ (obvykle nejde o skládky odpadu či ložiska vyjetého oleje, ale o nepůvodní druhy a ekosystémy, v NPŠ druhotné nepůvodní stejnověké smrkové monokultury), jednak omezovat katastrofy z mimořádných událostí. Případný požár, způsobený například neukázněnými turisty (nejen NP České Švýcarsko zde může vyprávět), se musí uhasit, byť je to podle některých ekologických dogmatiků nepřípustný zásah. Reálná situace umožňuje uplatňovat cílový bezzásahový režim jen v asi 20 procentech národních parků světa.

Zničení rozsáhlých druhotných stejnověkých smrčin kůrovcem a následný vznik bezlesí nejen rozvrátilo mikro a mezo klima, vodní režim, ochranu půdy proti erozi a další, ale také hrozí zásadní destrukcí celého území, pokud se nepodaří lesy rychle obnovit, ať už samovolně (v řadě lokalit je to vyloučeno pro absenci podrostu) nebo s pomocí člověka. Rizikových faktorů obnovy lesů v NPŠ je řada, sílícími změnami klimatu počínaje.

Pravdu má ale prý ten, kdo má moc a komu jsou nakloněna média. Na místo seriózní diskuse probíhá léta skandalizace nositelů jiných názorů. Zatímco stoupenci nezasahování proti kůrovci vyhrožují ztrátou mezinárodních ocenění NPŠ, reálná zkáza postupuje mílovými kroky a je to prý úspěch. Obyvatelé obcí v národním parku jsou v roli rukojmích. Pokus ministra životního prostředí M. Kužvarta (ČSSD) v létě 2000 zachránit prales Trojmezná znemožnila blokáda organizovaná Hnutím Duha. Byl to i jeden z důvodů výměny ministra životního prostředí M. Kužvarta po volbách 2002. Dál už se jen situace zhoršovala, přičemž ministr M. Bursík (SZ) se nestyděl zneužít ke zničení části lesů kůrovcem i velké polomy způsobené orkány Kyrill a Ema.

Současný pokus zachránit NPŠ ředitelem „pro všechno“ nebudí mnoho důvěry již z obavy, že šéf českých turistů bude preferovat cestovní ruch na úkor ochrany přírody. Stínový ministr životního prostředí ČSSD V. Zemek 30. března kritizoval reorganizaci vědecké rady správy NPŠ. Její členové z řad vědců - ochránců kůrovce (jiní z ní byli v minulosti vesměs vytěsněni) z ní na protest proti připravovaným změnám odstoupili. Pravdou je, že místo protestování by spíše měli zpytovat svědomí. Otázka, zda se vůbec podaří lesy v NPŠ obnovit, je ale vůbec netíží. Příroda si s tím prý nějak poradí. Mnohem pravděpodobnější však je, že si příroda sama nějak poradí s nafoukaným a všehoschopným druhem Homo Sapiens Sapiens...