V předchozím článku jsem se pokusil vysvětlit, jak se z části lesů, které původně patřily ke královské oboře spravované z Lokte, staly lesy patřící nově založenému lázeňskému městečku.
Vraťme se však, v rámci hledání souvislostí, ještě na chvilku do 14. století. Lucemburkové se stále snažili posilovat svou moc a také hledali zdroje příjmů. Pevně připoutali k Čechám nově získané Chebsko. V roce 1347 potvrdil Karel IV. městu Cheb jeho privilegia a přidal ještě další. V roce 1349 byla do Chebu přenesena ražba haléřů z Norimberku. Navíc v témže roce panovníkova kancelář potvrdila příslušnost hradu Seeberg k Čechám. Hrad pak spravovalo město Cheb. Zároveň se v té době poddal českému králi rytíř Rüdiger ze Sparnecku a nabídl mu celé své území (klášter ve Waldsassenu a další svá panství, což byla například Plesná). Karel IV. tyto kraje připojil natrvalo jako léno k zemím Koruny české.
Stále ve stejném roce se mladý král musel zabývat zajímavou žádostí majitele panství Bečov, Boreše z Rýzmburka. Nakonec ji vyřídil kladně a Boreš získal právo, dolovat na svých statcích zlato a stříbro.
Na Zelený čtvrtek v roce 1350 postihl velký pogrom chebské židy. Téměř všichni byli zavražděni, jen několik jich uteklo do Kynšperka. Král přijel do Chebu zhruba za týden po této krvavé lázni a udělil městu vysokou pokutu.
V roce 1355 se panovník opět zabýval Loketskem a Chebskem. Křížovníkům s červenou hvězdou potvrdil donaci na faru v Sedlci a předal jim též špitál s kaplí v Chebu.
Z výše uvedeného vyplývá, že Karel IV. často řešil záležitosti obyvatel nově získaných území a také sem poměrně často jezdil. Lze předpokládat, že se při této příležitosti dostal i do lesů královské obory při hradu Lokti. Vzhledem ke zraněním, která v životě utrpěl, jak v bitvě u Kresčaku, tak i při častých rytířských kláních se zdá nanejvýš pravděpodobné, že se asi také rád zastavil u teplých pramenů.
Zvláště pak později, když už jej začala trápit dna. Koneckonců, proč by tu jinak nechal stavět hrad. Nakonec dovolte ještě jednu vsuvku. Představte si, že žijete v době, kdy některé části krajiny jsou téměř liduprázdné a poměrně lesnaté. Cestovat zde můžete jen pěšky, popřípadě na koni a také se musíte ještě před setměním dostat někam, kde budete mít zajištěn bezpečný nocleh. Takových zastávek mezi Prahou a Norimberkem, kam Karel IV. také často jezdil, muselo být určitě více.
V této době bylo na území v hranicích dnešního českého státu zhruba padesát královských a sotva 480 vrchnostenských měst. Ta většinou měla jen asi tři stovky obyvatel. Odhaduje se, že celkově na území žili asi necelé dva miliony lidí. Praha měla na počátku vlády Karla IV. snad 20 tisíc obyvatel (na konci jeho panování byla už velká, jako tehdejší Barcelona a měla asi 40 000 obyvatel). Rozlohou se pak stala dokonce třetím největším městem Evropy (po Římu a Konstantinopoli). Před koncem 14. století byla Praha jediným velkoměstem na sever od Alp.
Lázně u Lokte, kterým dal Karel IV. v roce 1370 dokonce výsady městského práva, zpočátku tedy vypadaly, spíš jako vesnice.
Na hustotu obyvatelstva ve středověku měly vliv nejen války, ale hlavně nemoci a hladomory. A pak navíc přišla ještě jedna, a jak se později ukázalo, velmi zničující pohroma. Ve druhé polovině století se do Evropy dostala dosud neznámá, morová epidemie. Některé oblasti postihla velmi výrazně, takže se téměř vylidnily. Například v roce 1380 tato nemoc zasáhla obyvatelstvo Teplé a okolí. Opat ze zdejšího kláštera nakonec musel povolat nové kolonisty.
Přes všechna tato a podobná protivenství nové lázeňské městečko vcelku vzkvétá. V roce 1396 se na jakémsi pergamenu poprvé objevuje pojmenování „Vari". Jiní písmáci dál používají název „Teplé lázně u města Lokte", další „Warmpad" a objevuje se i tvar „Wary".
Král Václav IV. přidal městu, v roce 1401 (6. 7.), privilegium azylu. Uvnitř města nesměl být stíhán jakýkoliv zločinec a za měšťana mohla být přijata i osoba poddaná feudální vrchnosti. Šlechta a ani města, nesměla proti lázním vojensky vystupovat. Město v té době mělo už asi 40 domů. Zároveň král potvrzuje lázním vlastnictví vsí Drahovice a Obora. K těmto vsím údajně patřilo asi 25 lánů lesa (zhruba 470 hektarů). Jak s tímto lesem měšťané nakládali, můžeme odhadovat pouze z pozdějších zpráv. A ty jednoznačně hovoří o nedostatku dřeva. První známý údaj o stavu lesa pochází až z roku 1571. Fabián Sommer vydal v Lipsku knihu, ve které popisuje karlovarské lázně a mimo jiné píše, že Buková hora byla pojmenována podle množství rostoucích tam buků.
Původní hustě zalesněné okolí Vřídla se se za dvě století určitě výrazně proměnilo. Mnoho dřeva padlo jednak na stavbu Karlova hradu a další stromy tesaři zpracovali na stavby v podhradí. Na prvních rytinách města jsou pak kopce v jeho okolí už takřka holé.
Další zprávy o lesích pak hovoří jen o majetkových transakcích. Například v roce 1485 daroval Jeroným Šlik, novému karlovarskému kostelu část lesů ze svého panství.
V této souvislosti kronikáři zmiňují, že kněz z fary u kostela svatého Linharta v Oboře se přestěhoval na faru u svatostánku, který stál přímo nad Vřídlem. Uzavření oborské fary bylo zřejmě jasnou předzvěstí zániku celé této osady.
Pavel Reiser
