Přežít lze i díky rose. Za svůj život jí vděčí modříny rostoucí v Mongolsku na okraji pouště Gobi, tedy na jednom z nejméně příznivých míst na zemi. Přišel na to tým vědců z lesnické a dřevařské fakulty brněnské Mendelovy univerzity, který velmi podrobně zkoumal životní podmínky těchto modřínů. Výsledek výzkumu může napomoci zastavit poušť Gobi při jejím rozšiřování do lesnaté oblasti na severu Mongolska.
Nejen stromům, ale i okolní krajině by v budoucnu mohly pomoci sběrače rosy, které se používají v některých oblastech severní Afriky.
„Zaujalo nás to, jak je možné, že skupiny modřínů jsou schopny přežít na suché stepi, a to daleko od svého přirozeného prostředí. Jde přece o vyprahlou polopoušť," řekl Právu vedoucí týmu David Jurečka.
Právě nedostatek vody brání ve stepi vytváření souvislých pásů lesa. Přesto v ní modříny přežívají v ostrůvcích zeleně a jsou důležitými biotopy. Podle odborníků patří modříny z Gobi k nejstatečnějším a nejskromnějším stromům světa.
V oblasti schází povrchová voda. Stromy ji nemohou odsát ani z podloží, protože v těchto místech schází permafrost, tedy „věčně zamrzlá půda", která je zdrojem vláhy pro některé lesy v Mongolsku. Navíc modříny u Gobi rostou jen na surové hornině, nemají kvalitní půdu.
Právě proto vznikla hypotéza, že jejich jediným zdrojem vody je rosa. K jejímu potvrzení bylo potřeba na okolní vyschlé stepi i do otvorů v zemi, vzniklých po drobné těžbě hornin, nainstalovat teplotní čidla.
Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí činí i více než 30 stupňů Celsia. Za východu slunce se vzdušná vlhkost kondenzuje, což umožňuje modřínům získat potřebnou vláhu.
Podle odborníků by proto bylo nejsnadnější vodu z rosy sbírat. K tomu se využívají takzvané sběrače vody neboli dew collectors.
