Klíčovým datem je tu rok 1866, kdy Mařák ve Vídni vystavil uhel se zvláštním pojmenováním Také kongres, dnes je dílo známé jako Kongres pod jilmy. Kongresem malíř myslel hejno ptáků rochnících se v bažině pod starými rozkošatělými jilmy. Nádherná scenérie přinesla umělci, který žil ve Vídni již osm let, nečekaný úspěch.
V této době vyučoval Julius Mařák (1832–1899) ve šlechtických rodinách kreslení. Vídeňský Umělecký spolek, který Mařákův Kongres pod jilmy vystavil, záhy u malíře objednal jeho olejovou repliku. Dostala název Čapí sněm. Možnost porovnat zpracování rozdílnou technikou – uhel na papíře a olej na plátně – přináší řadu vizuálních prožitků. Zatímco tlumenější uhel v šedých tónech nabízí krásný, ale umírněný pohled s dušičkovou atmosférou, sytý olej s prozářeným tónem hnědé zavádí diváka do klidné letní siesty. U olejové varianty dávají barvy vyniknout detailům, šedý uhel zase zdůrazňuje perfektní zvládnutí kresby.
Mařákovi, který odešel do Vídně za lepším živobytím, se zde finančně nevedlo nijak dobře. Jeho zmíněné úspěchy se odvíjely spíše v rovině umělecké než ekonomické. Pro české výtvarné umění byl tento fakt přínosem, jinak by Mařák nepřijal od pražské AVU nabízené místo profesora v ateliéru krajinomalby a do Prahy by se nevrátil. Nestal by se tak nejspíš učitelem dalších vynikajících malířů, jako byl například Antonín Slavíček nebo Alois Kalvoda a nezaložil by tzv. Mařákovu krajinářskou školu, která je dodnes významným pojmem.
Z dalších výtvarných počinů spojených s pobytem Julia Mařáka ve Vídni jsou v Liberci vystaveny uhly z cyklu Čtvero denních a Čtvero ročních dob (Zima, 1868; Noc, 1871; Večer, 1871). Kvidění jsou i jiné výjevy ze jmenovaných cyklů převedené do leptů Eduardem Willmannem a Johannem Klausem.
Ponurá Plzeň
Dále je tu představena výzdoba nádraží Františka Josefa I. ve Vídni. Budovu navrhli čeští architekti Ignác Ullmann a Antonín Barvitius, lunety vytvořil Julius Mařák a zachycovaly pohled na čtyři města – Klosterneuburg, Eggenburg, České Budějovice a Plzeň, jimiž dráha spojující Vídeň s Chebem procházela. Zmíněná města, zejména pak Plzeň, jsou podobně ponurá jako Mařákovy krajinné scenérie. Zatímco však lesním samotám a tůním přidává jistá temnota na půvabu, obrazy měst jsou až strašidelné.
Značnou část expozice tvoří varianty Mařákova oblíbeného lesa. Ostatně cyklus dvanácti uhlů nazvaný Lesní samota je považován za jeden z vrcholů jeho umělecké tvorby. Malíř dovedl do mnoha lesních variant vtisknout odlišnou atmosféru, jinou světelnost a naznačit děj a příběh. Například u Západu slunce jsou vyobrazeny siluety zvířat v pozicích, z nichž čiší očekávání nočního klidu a velké ztišení. Lesní samota měla velký úspěch na výstavě v Berlíně a Mnichově, byla rozprodána po jednotlivých kusech a pouze u poloviny z děl je znám jejich další osud. Patří k nim i Tichý domov, jeden z nejpůvabnějších výjevů zmíněného konvolutu. Přestože měla Lesní samota mimořádný úspěch, sám Mařák si nejvíce cenil souboru uhlů na papíře, který nazval Rakouské lesní charaktery. Vznikly na objednávku císaře Františka Josefa I. a měly být nejen uměleckým, ale i botanickým dílem, které by zachytilo přirozeně rostoucí dřeviny na území rakouské monarchie. Reichelova cena, dotovaná 1500 zlatých, kterou za cyklus obdržel, byla pro Julia Mařáka především morálním povzbuzením.
Liberecká instalace je oslavou nejsilnějšího Mařákova tématu – lesních zákoutí a tajemných hvozdů, ať už je to tuš nazvaná Bukový les v Dolních Rakousích, nebo Smrkový les v Sudetech. Jeho obrazy diváky nezklamou ani více než sto let po jeho smrti. Ne nadarmo je jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla v Praze.
BLANKA FRAJEROVÁ
