Radka Polívková, ředitelka ZŠ Masarykova, Rychnov nad Kněžnou
To se zase povedlo! Zakážeme národu houbařů chodit na houby? To už snad není ani švejkovina! Pánům politikům se opět podařilo rýpnout do tématu, nad kterým normálně uvažující lidé nestačí kroutit hlavou. Ještě si vzpomínám, jak jsme se ve škole učili, že v dobách minulých byli chudí lidé stíháni za sběr klestí či plodů v lese bohatého majitele (o pytláctví nemluvím, tam je to jasné) .... a jsme jinde?
Přece každý moc dobře ví, že na jaře se nemá prolézat houštinami, aby se nevyplašila mláďata. Mělo by se chodit jen po vyšlapaných pěšinách a vždy se chovat tiše. V létě bychom měli dodržovat pravidla při sběru lesních plodů (např. sběr borůvek ručně a ne nešetrnými hřebeny) a na podzim při sběru hub sbírat zase jen ty houby, které dobře známe, a ostatní ponechat na místě. V době konání mysliveckých honů jsou všude vývěsky a informace, že se akce konají, navíc bývá při těchto záležitostech velmi rušno. Obecně se o všem ví. Kdo chce, ví a zná, kdo nechce, bude stejně dělat problémy.
To, že dojde k nějakému zranění, se prostě bohužel stává. To bychom nesměli dělat vůbec nic. Důležité ale je maximálně myslet na bezpečnost svoji i druhých. Pokud se chováme s respektem k lesu a jeho obyvatelům, určitě by nám nikdo neměl zakazovat do něj vstoupit. Kde jinde tak snadno „dobijete baterky" než právě v lese?
Vůně jehličí, hra světel a stínů, šumění větví a zvuky lesa, to je ten nejlepší relax!
Petr Dujka, správce doudlebského zámku
Nejdříve bychom si měli upřesnit, kdo vlastně myslivec je. Byly doby, kdy byl majitelem lesa určen správce určitého úseku. Většinou to byl člověk znalý, zkušený, čestný, moudrý, chytrý... Měl na starosti část lesa, k němuž mu byla přidělena i hájenka, ve které mohl hospodařit i žít s rodinou. Jeho práce spočívala v tom, že se staral o těžbu, cesty, studánky, o sázení a ochranu stromků, o zvěř a samozřejmě o ochranu majetku před zloději, pytláky, vandráky a různé kočovníky, jejichž pobytem by mohl být chod (a klid) lesa narušen.
Znal tam každý strom, každou cestu. A protože k tomuto počínání potřeboval hlavu, a to hlavu myslící, začalo se mu říkat myslivec. Později hajný, polesný, fořt a tak dále. V oné době chodil po lese pěšky.
Následovala doba, kdy všechno patřilo všem. Lovecké pušky si mohl opatřit prakticky každý. Vznikaly myslivecké svazy, sdružení, začalo se brigádničit, schůzovat, bodovat, ale také krmit a jinak organizovaně se starat o zvěř, a také samozřejmě organizovaně střílet. Pokud ovšem ještě bylo do čeho. Jinak si to odnesly klobouky, dopravní značky a jiné cíle.
To byla doba ozbrojených brigádníků, doba Národní fronty. Doba, kdy se (ne všude!) na honech, nebo po honech v hospodách na sebe řvalo, protože pravdu měl vždy ten nejuřvanější a nejprimitivnější. Tehdy jsme hajného mohli spatřit většinou na motorce.
A konečně jsme v časech dnešních. Myslivec, nyní hajný, polesný anebo Franta, Karel..., jezdí po rajónu autem a obsáhne s ním tolik, na co dříve nestačilo třeba pět i více myslivců. Do lesů se dostala moderní technika, která za jeden den vykácí tolik, kolik by dříve pilnému těžaři s kaprovkou a sekyrou trvalo měsíc. Harvestory, traktory a vyvážečky nahradily lidský pot a píli. A tam, kde ještě před týdnem stál les, je už zasázeno. Při takové rychlosti nemusí mít majitel lesa tolik hajných jako jeho předci. Šikovný hajný to totiž „slítá" všechno. Ale pozor! Nestačí již ohlídat všechny ty invazisty a sběratele lesních plodů (a to i z jiného státu), drancovače borůvčí, motorkáře, koňáky, kteří s pravidelností vyjížděk ničí cesty kopyty svých koní, sběratele kovů, pytláky, čtyřkolkáře nebo vyvážeče různých odpadů, po jejichž počínání musí osobně uvést vše do pořádku. A těch PETek, igeliťáků, flašek, co odnese do kontejnerů.
A tak si to může nakonec odnést i náš národní sport – houbaření. Ale věřme, že zvítězí slušnost. Že zvěř bude mít klid, a to nejen při kladení mláďat, že houbaři nebudou chodit do lesa i ve chvílích pro ně nebezpečných, že budeme i nadále mít úctu k přírodě. Pokud ano, pak nebude vůbec důvod pro jakýkoli zákaz. A ti, kteří by paradoxně zákaz vstupu do lesa dostat měli, jsou právě myslivci – ti postlidoví. Ti, kteří ve jménu myslivosti za směšný nájem plní majetkem nás všech své bachory a mrazáky. A ještě tu máme jednu škodnou: jsou to ti rádoby ochránci přírody. Ti, kteří bohužel přírodě nerozumí od svých papírů u kancelářských stolů.
