Přestože je již nějakou dobu mediálně nejviditelnějším tématem našeho lesnictví kůrovcová kalamita, doutná pod jeho povrchem problém, který lze označit za modelový střet mezi výkonem státní správy lesů a ochránci přírody. Za ty mluví osm odborných společností sdružující mimo jiné i univerzitní vědce a členy Akademie věd ČR. Nejde tedy jen o aktivisty, kteří by se přivazovali ke stromům, nebo o lidi, kteří nejsou schopni konstruktivního dialogu.
Předmětem sporu je jedinečné území, přezdívané také jako „Moravská Amazonie“, což je největší zachovaný komplex lužních lesů v ČR nad soutokem Moravy a Dyje, krátce řečeno „Soutok". V území hospodaří státní podnik Lesy České republiky (Lesy ČR), konkrétně Lesní správa Židlochovice, a část z tohoto území spadá do biosférické rezervace UNESCO. Odborné společnosti přitom požadují, aby bylo předmětem ochrany celé území, a to prostřednictvím chráněné krajinné oblasti, což by v podle nich v praxi znamenalo jednak vyšší stupeň ochrany, jednak s tím související změny v hospodaření na tomto území. Tolik hlavní linie sporu.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že, jak už to tak bývá, nemá ani jedna ze zúčastněných stran ve svých tvrzeních (jejich rozbor by vydal na několik stránek) stoprocentní pravdu. Na jednu stranu by bylo žádoucí, aby se podíl chráněných ploch v dotčeném území zvýšil, což požadují odborné společnosti, na straně druhé nelze stávající způsob hospodaření Lesů ČR v lokalitě Soutok označit za formu, která by nebyla hospodařením v mnoha aspektech k přírodě blízkým. Jen v posledních několika letech došlo v této lokalitě k řadě akcí, například ke zprůtočnění slepých ramen Dyje, propojení řady vodotečí a tím ve výsledku k intenzivnějšímu zavodnění oblasti, která v posledních letech, včetně jarního období roku letošního, trpěla suchem. Lesy ČR také ve spolupráci se státním podnikem Povodí Moravy lužní lesy pravidelně a řízeně zaplavují, což nepochybně biodiverzitě lokality pomáhá. Zároveň je třeba konstatovat, že ne všichni akademici s kritikou směřující na Lesy ČR a Ministerstvo zemědělství souhlasí. Současnou podobu hospodaření obhajuje například i místopředseda České akademie zemědělských věd Vilém Podrázský. I on ale mluví o potřebě vést o hospodaření v lokalitě online odborný dialog, což je, upřímně řečeno, také jediná možná cesta k tomu, aby se z „kauzy Soutok“ nestala „kauza Šumava“, v níž ve finále už nešlo ani tak o smysluplnou ochranu přírody, ale o zpolitizovaný problém, využívaný spíše ke zviditelňování jednotlivých aktérů sporu.
Vzhledem k tomu, že jde o přírodní procesy, neexistují ani v případě Šumavy, ale ani v případě Soutoku jednoznačná řešení. Podle sloganu z filmu Jurský park „život si najde cestu“ nelze navíc ani předjímat, která řešení mohou být, i podle současných poznatků, skutečně optimální, neboť životní prostředí se mění nezávisle na lidském chtění, a to více, než si je člověk ochoten přiznat. Co je ale zřejmé, a dokonce i pro zemědělce i lesníky výhodné, je potřebná změna filosofie ochrany přírody, dnes stavěná především na ochraně jednotlivých druhů rostlin nebo živočichů.
Právě kvůli probíhajícím změnám je totiž lepším a objektivnějším řešením ochrana větších územních celků, neboť jednotlivé rostlinné i živočišné druhy mohou v průběhu času měnit svá stanoviště. To se mimo jiné potvrdilo i při letošním vývoji počasí na jižní Moravě (mimochodem nedaleko od Soutoku), kde se na svých někdejších stanovištích objevily byliny považované v dané lokalitě za vyhynulé prostě proto, že jejich semena dokázala přežít předchozí suché roky v půdě a letošní vyšší úhrny srážek je opětovně probudily k životu. To přitom není žádný neznámý jev, a v tom je i inspirace pro lesáky i zemědělce – ochrana větších celků snižuje riziko obvinění z nesprávného managementu například na lučních (ale i lesních a polních) porostech, v nichž je nějaký organismus chráněn (třeba chřástal, ale to je jen symbol), ale z roku na rok (třeba kvůli dočasné změně počasí) z lokality zmizí. Což může být třeba důvodem k odejmutí dotací nebo nějakých byrokratických komplikací. Nejen z toho důvodu by tak bylo vhodné se s odbornými společnostmi domluvit. Lesy ČR ostatně již uvažují o pilotních lokalitách, na nichž by uplatňovaly jiný způsob hospodaření, a to i v lokalitě Soutok. Dohoda s vědci by navíc mohla znamenat i jiné než stávající toky finančních prostředků, což by Lesům ČR mohlo vylepšit ekonomickou bilanci, což také odborné společnosti nabízejí. Je samozřejmě otázkou, jak rozsáhlé území na Soutoku by mělo být předmětem vyšší ochrany, a zejména o tom by měla být vedena (ostatně něco podobného se také odehrálo na již zmiňované Šumavě) diskuse. Už i proto, že je z hlediska podpory biodiverzity vhodné vyšší než současné zachování starých stromů (zejména dubů), které ale mohou představovat na druhou stranu riziko pro návštěvníky lokality. Biosférické rezervace totiž dle svého obecného statutu zahrnují zároveň k přírodě blízká území, zároveň ale území ovlivněná činností člověka, aby bylo možné studovat konflikty mezi člověkem a přírodním prostředím a jejich řešení. Od klasických rezervací se tak biosférické liší tím, že nejsou zaměřeny pouze na ochranu přírody, ale respektují a podporují ty lidské činnosti v krajině, které vedou k jejímu pozitivnímu a trvale udržitelnému využití a rozvoji. V praxi je tedy ochrana biodiverzity založena na využívání každodenních rozumných a udržitelných aktivit člověka, kdy se obyvatelé biosférické rezervace stávají jejími strážci, kteří využívají a chrání její hodnoty.
To v praxi znamená, že biosférické rezervace nejsou ponechány plně přirozenému vývoji, ale přímo se v nich počítá s činností člověka. To se ostatně svým způsobem týká celého území ČR a v zásadě území všech států počítaných mezi takzvané vyspělé země, neboť tvář krajiny je tam prakticky bezezbytku antropogenního (lidského) původu. Dodat lze jen, že i současná podoba (nejen) našich národních parků i chráněných oblastí je výsledkem činnosti člověka a bez jeho aktivit by se mnohé rostlinné i živočišné druhy na našem území nevyskytovaly. Platí to ale samozřejmě i obráceně, stejně jako platí, že jedinečnost takových lokalit, jako je Soutok, lze jistě podporovat i kroky, které zatím nejsou v míře, v jaké by to bylo možné, uplatňovány. Jde například o takzvané výmladkové hospodaření, což mimo jiné znamená úspory při zalesňování, a navíc jsou výmladkoví jedinci odolnější vůči klimatickým vlivům, například suchu. Jiným příkladem, opět s příznivými ekonomickými dopady, je přirozené zmlazení, což se v případě lokality Soutok týká zejména již zmiňovaných dubů.
Tento způsob obnovy porostů znamená v praxi úsporu zhruba půl milionu korun na hektar, což není zas tak málo, i při vědomí všech komplikací s prostupností území, která z toho mohou vyplývat. Názory na způsob lesnického hospodaření, zejména v jedinečných lokalitách, nejsou a ani v budoucnosti nebudou logicky jednotné. Rodící se veřejný konflikt v kauze lokality Soutok tak není řešením, nejen proto, že by měl negativní dopady na image Lesů ČR, která se v poslední době pomalu, ale přece jen postupně zlepšuje.
Petr Havel
AGRObase zpravodaj
