Do křesla ministra životního prostředí přešel Richard Brabec před třemi lety z postu ředitele Lovochemie. „Pro řadu lidí je asi překvapením, že ten Brabec z chemičky za tu dobu nezničil českou přírodu," říká ministr. Jenže z ministerstva bude odcházet s několika nesplněnými sliby. Nový zákon o odpadech a zákon o snižování závislosti na fosilních palivech stáhl, protože by je do voleb v parlamentu neprosadil. „Zákon o odpadech dokončím pro dalšího ministra a bez antifosilního zákona se obejdeme," tvrdí Brabec.
- Když jste v roce 2014 prosadili zákaz skládkování komunálního odpadu, slíbili jste také nový zákon o odpadech. Ten čtyřikrát vrátila legislativní rada vlády. Proč jste ho nedokázali dodělat?
Částečně proto, že jsme probudili „spící draky", vlivné hráče v odpadovém byznysu, z nichž některým nový zákon rozhodně nechutná. To je hlavní důvod, proč jsou některé rozpory, na které upozorňovala legislativní rada, neřešitelné. Musí se bouchnout do stolu. Mrzí mě, že jsme to nedotáhli. Vynaložili jsme spoustu času a energie, abychom všechny skupiny – skládkaře, spalovače, recyklátory, Svaz měst a obcí, Svaz průmyslu a dopravy, nevládní organizace – dostali k jednomu stolu.
Z těch stovek diskuzí vznikly kvalitní předlohy – zákon o výrobcích s ukončenou životností a zákon o odpadech. Dnes jsou oba zákony připraveny. Jenže mi bylo jasné, že pokud zákon nebude hotový do září a nebude na něm shoda, parlamentem ho neprotlačím.
- Na čem jste se zatím nebyli schopni dohodnout?
Pořád je třeba citlivá otázka výše skládkovacího poplatku. Zákon má dát harmonogram, jak poplatek bude růst a jaká z něj bude recyklační sleva.
- Obcím jste už vysvětlili, že je zvýšení skládkovacího poplatku nezruinuje?
Už dnes je v zákoně maximální hranice tisíc korun na osobu a rok, kolik mohou občané za odpad platit. V novém zákoně jsme ji posunuli na
1100 korun kvůli inflaci.
Cílem ale je, aby občan nakonec nezaplatil víc, ale dokonce méně, než platí dnes. Obec by ho měla motivovat, aby do černé popelnice házel odpadu co nejméně. Stovky obcí už takový systém mají vymyšlený. Na popelnicích mají čárové kódy, váží popelnice, vracejí lidem peníze. A dělají to už dnes při skládkovacím poplatku 500 korun za tunu odpadu, protože se jim to vyplatí.
- Co bude se zákonem dál?
Dořeším se Svazem měst a obcí otázku poplatků a recyklační slevy a připravím zákon novému ministrovi. Věřím, že zákon bude platit od roku 2019. Navíc na podzim by měla EU schválit nový balíček k oběhovému hospodářství. Tam se diskutuje, jestli se bude recyklovat 60 či 70 procent komunálního odpadu. My v navrženém zákoně směřujeme k 60 procentům v roce 2025.
- Jenže ze 38 procent v roce 2020. To půjde stihnout?
Z 50 procent. Protože se počítá míra recyklace papíru, skla, plastů a kovů.
To je ale nejmírnější výpočet, který jsme si mohli zvolit. Do budoucna chce Evropská komise tento podíl počítat z celého objemu komunálního odpadu.
Zvolili jsme si nejmírnější variantu, protože po nás nikdo přísnější variantu nechtěl. Máme ji i v Plánu odpadového hospodářství do roku 2024, který je schválen Evropskou komisí.
- Nezdrží se volbami přijetí zákona?
Věřím, že zákon bude platit od počátku roku 2019.
- Všichni, kteří mají něco do činění s odpady, ale tvrdí, že bez nového zákona do nových zařízení na zpracování odpadů nebudou investovat. Blafují?
Jsem si jist, že to neříkají všichni. A někteří o tom mluví, ale přesto už investice připravují a pracují na nich. Všichni vědí, co je navrženo v novém zákoně, a že už podle platné novely bude od roku 2024 zákaz skládkování. Navíc není jisté, zda budou vůbec v období po roce 2020 k dispozici nějaké další dotace na tyto projekty z evropských fondů.
Teď máme na odpady sedm miliard korun, z nichž nepůjde ani koruna na stavbu velkých spaloven. Pro ostatní zařízení jako recyklační linky, třídírny nebo mobilní svozy jsme už vypsali výzvy za 3,2 miliardy korun a na další 3,5 miliardy korun budeme vypisovat.
- Podle programového prohlášení vlády jste měl prosadit i zákon o snížení závislosti na fosilních palivech. Proč jste jeho přípravu letos zastavil?
Musíme být pragmatičtí. Máme tady jasné evropské cíle snížit emise CO2 do roku 2030 o 40 procent proti roku 1990. Za rok 2015 jsme se jako Česko pohybovali na úrovni snížení o 38 procent. Takže cíl pro rok 2030 pravděpodobně splníme letos nebo příští rok. Ve snižování emisí budeme pokračovat. To je pro mne důležitější než mít takzvaný antifosilní zákon. V této sněmovně bychom ho stejně neprosadili. Proti se postavili zaměstnavatelé i odbory. A neměl podporu ani v rámci koalice.
- Zákon měl vytvořit rámec, abychom do roku 2050 snížili skleníkové emise o 83 procent. To nebyl důvod ho přijmout?
I kdybychom zákon měli, tak až přibližně do roku 2032 by se produkce CO2 vyvíjela stejně jako podle schválené státní energetické koncepce. Teprve pak by se křivka zlomila. Rozdíl je především v dopravě.
Abychom snížili emise o 83 procent, prakticky celá osobní doprava by se musela elektrifikovat. Revolučními změnami by musel projít i průmysl. Ale až po roce 2030. Teď své závazky plníme nad plán i bez antifosilního zákona. Naopak problém s ambiciózními plány na snižování emisí mohou mít jiné země, třeba Německo.
- Proč tedy Česko podepsalo Pařížskou klimatickou dohodu, která vyžaduje mnohem razantnější snižování emisí, aby se dosáhlo oteplení do roku 2100 maximálně o 1,5 stupně Celsia?
Pařížská dohoda je revoluční, poprvé všichni hlavní světoví producenti emisí skleníkových plynů dospěli k názoru, že situace je neudržitelná a všichni se musejí na snížení podílet. I my musíme přispět. Ale musíme být realističtí.
Náš podíl na světových emisích CO2 je asi 0,3 procenta. Celá Evropa má deset procent. Omezit oteplení maximálně o 1,5 stupně je podle mne naprosto nerealistické. Navíc pokud se USA jako druhý největší světový emitent CO2 vrátí ve větší míře ke spalování uhlí, tak všechny snahy o snižování emisí v Evropě mohou přebít.
- Když má být Česko ve snižování emisí pragmatické, proč jste na Radě EU souhlasil s razantnější reformou obchodování s emisními povolenkami, kterou chtěly západo- a severoevropské země?
Protože jsme z vyjednávání věděli, že by mohl projít ještě mnohem ambicióznější scénář. Hlasů na to měli navrhovatelé dost. Na druhou stranu tam bylo křídlo s Poláky, Maďary a dalšími, kteří říkali, že se nechtějí dohodnout na ničem. Sehráli jsme důležitou roli při tvorbě kompromisní varianty, která pořád plní naše priority.
- Novelu zákona, která mění pravidla pro národní parky, vám nejdřív vrátil Senát, vetoval ji prezident. Vše kvůli sporu o Šumavu. Není chyba, že jste nezískal podporu Jihočeského a Plzeňského kraje?
Bohužel to přes veškerou snahu nešlo. Bavil jsem se s hejtmany, s jejich náměstky, na Šumavě jsme měli mnoho debat. Ve finále vždy řeknou: my vám stejně nevěříme. Proti tomu těžko můžete bojovat. Pro mě je Šumava druhý domov. Ten region je bohatý, nežije se tam rozhodně špatně ve srovnání s jinými oblastmi. Proč tedy někomu tak moc vadí národní park, který přitahuje dva miliony návštěvníků ročně?
Oni neříkají, že jim vadí národní park. Chtějí, aby byl pěkný, zelený. Bojí se rozšiřování bezzásahové zóny.
Psychický blok nás nutí uvažovat v horizontu našeho života. Pak je nám líto stromů, které uschnou. Myslíme, že ten les je mrtvý, ale to ani zdaleka není, když se podíváte blíž.
Naštěstí je pohřbený senátní návrh, který oba kraje podporovaly a který obsahoval řadu příšerností. Mezi nimi formulaci, že účelem národního parku je zachovat typickou středoevropskou krajinu. Je to Polabská nížina, Brdy, Vysočina? Když pojedete na Šumavu třeba na Modravsko, uvidíte něco, co rozhodně není typické, co v této zemi nikde jinde není. Bezzásahová zóna má smysl. Dnes tvoří 23 procent Šumavy a my navrhujeme, aby to bylo zhruba 26 procent.
- Jenže cílový stav má být přes 50 procent.
Zákon říká, že v dlouhodobém horizontu by měl národní park směřovat k nadpoloviční ploše bez zásahů jako v ostatních národních parcích v Evropě. V zákoně je ale patnáctileté moratorium na změny zón. To znamená, že se někdy v roce 2035 poslanci k zákonu vrátí a rozhodnou, jestli se bude bezzásahová zóna dál rozšiřovat. Ne dřív.
- Váš nástup na ministerstvo životního prostředí byl nečekaný. Sžil jste se s tím?
Pro řadu lidí je asi překvapením, že ten Brabec z chemičky za ty tři roky nezničil českou přírodu. Jen se tomu směju, když to teď někteří novináři objevují. Jako by ochrana životního prostředí byla tématem jen pro aktivisty. Přitom i jako ředitel chemičky jsem měl úkol plnit ekologickou legislativu.
Pracujete na volebním programu ANO pro životní prostředí. Co tam nebude chybět?
Dva největší problémy Česka v oblasti životního prostředí jsou boj proti suchu a kvalita ovzduší. Potřebujeme udělat další razantní kroky, aby smogových situací ubývalo. A problémy s vodou se nikdo před námi nezabýval. Svou část programu mám hotovou a konzultujeme ji s kolegy tak, aby byla navázaná na prů-
mysl nebo zemědělství.
- Budou témata životního prostředí důležitou součástí volebního programu ANO?
Životní prostředí je důležitější než cokoli jiného, zásadně ovlivňuje kvalitu života. Jsem přesvědčený, že i Andrej Babiš to tak vnímá. Každý člověk, který v sobě má pokoru, zjišťuje, že se věci mění. Klimatická změna dopadá i na Česko. Vědecké klimatické modely do roku 2030 až 2035 nabízejí scénář buď špatný, nebo ještě horší. Máme před sebou obrovské výzvy z hlediska dopadů na zemědělství, průmysl, na celou zemi. Musíme se na to připravit a bude to stát strašnou spoustu peněz.
Richard Brabec (50)
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor ložisková geologie v kombinaci s cizími jazyky. Pracoval jako ředitel Českomoravské komoditní burzy Kladno. Následně působil ve finančním úseku ve společnosti Unipetrol, jako finanční ředitel ve Spolaně Neratovice a jako generální ředitel společnosti Lovochemie. Od roku 2007 se zabývá otázkami evropské i tuzemské legislativy v oblasti životního prostředí. Ministrem životního prostředí se stal v roce 2014.
