Když si státní podnik Lesy České republiky udělal loni na žádost dozorčí rady detailní porovnání nejrůznějších aspektů své činnosti přesně podle „balanced scorecard” Bavorských státních lesů (BSF), dopadl v mnoha směrech lépe, často výrazně, a nejen ekonomicky. S jednou obrovskou výjimkou.

Ani bavorský podnik sice nemá vždycky perfektní mediální obraz, zejména u Greenpeace, ale o žádném jiném podniku ve státním vlastnictví v Česku se v posledních letech nepsalo tak špatně jako o Lesích. Rozdíl mezi mimořádně dobrými ekonomickými výsledky a extrémně špatnou reputací bije do očí.

Solidní kasička

Lesy České republiky jsou státní podnik, zatímco Bavorské státní lesy jsou veřejnoprávní podnik. To mimo jiné znamená, že jsou bavorské lesy osvobozeny od příjmové daně, ale zároveň jim vyměřuje bavorská vláda odvod ze zisku. Odvod ze zisku je od loňska zakotven i v českém právním řádu. Lesy ČR loni odvedly do rozpočtu šest miliard, letos se odvod zvýší na šest a půl miliardy.

Jinak řečeno, tenhle státní podnik se stává důležitým příjmovým zdrojem českých veřejných financí – odvody z jeho zisku vládě umožní příští rok navýšit státní důchody. Těžko však mohou Lesy doufat, že si „vykoupí” lepší pověst. Přebít negativní reklamu, která se jich drží jako žvýkačka nalepená na zadní straně kalhot, se ostatně snaží už delší dobu.

Vždyť ani obvykle pedantičtí Bavoři se neobtěžují informovat o takových detailech, jako jsou jejich úložky v peněžních ústavech, což Lesy ČR dělají pravidelně již řadu let. Natož aby si nechali předem kontrolovat zadávací dokumentaci k zakázkám od Transparency International, jak to Lesy ČR udělaly v případě tzv. komplexních zakázek (na těžbu, pěstební činnost a zpeněžení dřeva) nebo v případě megatendru na právní zakázky.

O Lesích ČR by se s nejvyšší pravděpodobností tolik nepsalo, kdyby se dříví (nepodléhající zákonu o veřejných zakázkách) i nadále prodávalo v režimu „rámcových smluv”. Dokud to tak bylo, a tento model běžel (na polovině byznysu) až do konce roku 2010, bylo možné řešit cenu dříví dohodou. Zisky podle toho vypadaly. Od roku 2011 – se s výjimkou několika lesních závodů s asi pětiprocentním podílem na těžbě – přešlo na výše uvedenou komplexní zakázku.

Její podstatou je, že se soutěží saldo, tedy rozdíl mezi náklady na těžební činnost a pěstební činnost, a výnosy ze zpeněžení dříví. Jinak řečeno, pod zákon o veřejných zakázkách spadají nejen zadávané činnosti, tedy těžba a starost o pěstební činnost, ale byla do něj přibalena i aktivita, která pod zákon o veřejných zakázkách nespadá – zpeněžení dříví. A i v tom zbytku, kde zpeněžení probíhalo ve vlastní režii podniku, se přešlo na aukce – tedy na prodej nejvyšší nabídce. Od té doby začala firma tvořit dramaticky vyšší zisky, za poslední čtyři roky větší než za předchozích dvacet let dohromady.

Nový model vytvořil mnoho postižených

Prodej za nejvyšší cenu jako jediné kritérium se samozřejmě mnoha lidem a firmám nezamlouvá. V předchozím modelu „prodeje dohodou” totiž na úkor zisku Lesů ČR bylo možné zohlednit zájmy velkých i malých a všichni partneři mohli být spokojeni. Pouze zisk Lesů kulhal. Přechod na nový model, kdy Lesy ČR si berou, co jim náleží, vytvořil mnoho postižených, jejichž rentabilita prudce poklesla. Tomu se nedalo vyhnout.

Češi dnes chápou, že cena je určující faktor. Nikdo neakceptuje, že by měl mít malý pekař levnější mouku než ten velký. Vyšší cenu danou vyššími nákupními cenami vstupů pak musí malý pekař kompenzovat lepší kvalitou svého chleba a rohlíků. Není-li lepší kvalita, není důvod někoho dotovat.

Co platí pro pekaře, platí pro pilaře, jenomže oni se dostali do kleští – na jedné straně stoupají ceny vstupů (vytěženého dřeva) a na druhé klesají ceny výstupů kvůli poklesu poptávky po produkci pil ve skomírajícím stavebním průmyslu. Kde se nestaví rodinné domy, nikdo nepotřebuje produkty malých pil. Z toho pak logicky pramení velmi silná kritika Lesů ČR.

Snadná kořist

Neláska malých pilařů by však těžko zničila státnímu podniku pověst. O to se postaraly spíš systematické nájezdy jisté sorty lidí, která hledala další příležitosti po vytunelování bank a firem z kuponové privatizace. Nové cíle tato společenská vrstva našla ve veřejném majetku, veřejných zakázkách a evropských fondech. Všechny tyto oblasti byly napadeny a firmy ve státním vlastnictví nebyly bůhvíjak těžkou kořistí.

Pokud sledujete Lesy, všimnete si, že průšvihy se začaly kumulovat ke konci minulé dekády. Někdy v té době zločinná aliance poskytovatelů, provázaná mnohdy s „politickými podnikateli”, odhalila potenciál IT zakázek. Ideální náhrada za dříve zdánlivě bezedné rezervoáry zisku v podobě developerských činností, které po krizi prakticky vyschly.

Lesy ČR určitě nebyly jediným a možná ani největším předmětem zájmu těchto skupin. Disproporční mediální zájem si ovšem vysloužily kombinací mimořádného nárůstu zisku, podivných investic do IT, přemrštěných marketingových nákladů, právních služeb a dalších „radostí”. Část z nich firma už odbourala (a docela razantně), část se s ní táhne jako ta žvýkačka.

Mimořádně zisková firma bez dluhů

Co si s tímhle má počít nový generální ředitel Daniel Szórád? Především si bude muset projít každý podezřelý řádek z hlavní účetní knihy a pak také všechny aspekty tohoto komoditně jednoduchého, ale vztahově nesmírně složitého podniku. Co takhle zjistí?

Například že zdědil mimořádně ziskovou firmu bez dluhů, kde většina klasických „korupčních blbin” byla dávno odbourána (marketingový rozpočet se zmenšil ze 140 milionů v roce 2010 na 55 milionů v loňském roce).

Že IT zakázky jsou pořád bezedná jáma a velký malér, který bude vyžadovat mimořádnou koncentraci a manažerskou inteligenci.

Že může zvýšit počet parcel, kde se budou práce v lese soutěžit třeba na trojnásobek, ale jediným výsledkem bude pokles zisku firmy, aniž by přitom zvýšil zaměstnanost.

Že nemůže snížit garance vyžadované od dodavatelů, aniž by ohrozil hospodaření firmy, kterou vede.

Že nenáviděné právníky potřebuje, protože jeho firma vede víc než tisíc sporů a oslabení v této oblasti vede k prohře, která mu může snížit výrazně zisk, což mu velmi brzy „nahoře” spočítají.

Že dříví nesmí prodávat jinak než za tržní cenu, což je cena nejvyšší nabídky (nikoli cena regionálního klubu odběratelů).

Že stabilitu dodá celému sektoru jenom přes dlouhodobé smlouvy.

Že dlouhodobé smlouvy zkrátka vyžadují nějakou indexaci cen (byť to na začátku sám kritizoval).

Že aby byla indexace cen objektivní, nemůže ji měřit sám v kontaktu s partnery, ale potřebuje třetí stranu a těžko najde někoho jiného než statistický úřad.

Že bude ředitelem firmy, kterou nominálně řídí podle zákona on sám, ale ve skutečnosti ministr zemědělství (ne dozorčí rada).

S Vojáčkem se měřiti budeš

Nový generální ředitel Lesů ČR se nemusí srovnávat jen s Bavorskými státními lesy, podobný „benchmark” má i v Česku. Jestli mu to nikdo neřekl, pak by měl vědět, že vcelku jednoznačným vítězem obou výběrových řízení na nového šéfa Lesů ČR jak za ministra Bendla, tak za Tomana byl Josef Vojáček (nynější ředitel Vojenských lesů a statků). Napoprvé vyhrál u výběrové komise jednoznačně a zbytek je politika.

Do druhé rundy se ani nepřihlásil, ale všichni v komisi chápali, proč to neudělal – zase politika. Szórád je v podstatě ministerská volba. Nikoli špatná – byl to důstojný kandidát –, ale ví, s kým se má měřit. Mimochodem, „civilní” Lesy byly v posledních letech hospodářsky vždycky výkonnější než ty vojenské.