Taková věrnost se jen tak nevidí. Jiří Lánský, revírník z osady Jizerka, lokality rozeseté mezi loukami a rašeliništi ve vrcholové partii Jizerských hor, pracuje pro dobro státních lesů už padesát let. V srpnu 1969 nastoupil do lesa na roční praxi, která byla součástí jeho studia. A v lese už zůstal.
„Mezitím jsem dokončil střední školu, pak jsem vystudoval i vysokou, byl jsem na vojně, ale souvisle jsem byl s prací v lese pořád v kontaktu. Když mi teď počítali důchod, tak se zjistilo, že jsem měl za celou dobu jen dva zameškané dny. Ta paní, která mi to počítala, říkala, že to ještě nikdy neviděla," vypráví Lánský.
Revírníkem na Jizerce, proslulé velkými zimními mrazy a i tím, že teplota se tu kolem nuly pohybuje často i v červenci, je Jiří Lánský od začátku roku 2000. S jizerskohorskou osadou je ale spjatý ještě mnohem déle. „Mám tady chalupu po rodičích, takže jsem tu prakticky vyrostl," vysvětluje s tím, že než dostal na starost péči o lesy na Jizerce, pracoval dlouhá léta na lesním závodě Harrachov.
V Jizerských horách ještě za mlada zažil také drsné roky, když hory systematicky ničily emise z východoněmeckých a polských elektráren. „Poprvé jsem se s tím setkal ještě jako dítě. Běhal jsem tu na jaře po loukách, a když jsem přišel domů, maminka se zhrozila, od čeho mám tak černé nohy. Popílek z elektráren, které tehdy ještě neměly žádné filtry a nebyly odsířené, se totiž ukládal na horní vrstvu sněhu, a jak to na jaře odtávalo, tak na trávě vznikla souvislá šedivá vrstva," vzpomíná revírník. „Na stromech to tehdy ale ještě nebylo poznat. Až později jsme pozorovali, že odumírají jedle, které jsou nejcitlivější. Pak začaly smrky ztrácet jehličí, oslabily se a pak do toho vlétl kůrovec a katastrofa byla na světě. Tomu se už nedá zabránit, je to, jako když se protrhne přehrada," dodává Lánský.
Kvůli této zkušenosti dodnes obdivuje ty, kteří se pak podíleli na znovuzalesnění nejpostiženější části Jizerských hor. „To byli hrdinové, protože to byla strašně těžká práce. Museli pracovat mezi kameny, jen s motykami a na místo museli donášet těžké bedýnky s obalovanými sazenicemi smrčků, které jsou tak těžké, že je sotva nesete," oceňuje revírník své předchůdce. Kvůli tomu sní o tom, že při dřevosochání přemluví jednoho z tvůrců, aby na památku zachránců Jizerských hor vytesal sochu lesního dělníka. Otázka je, zda by si ji za takovou věrnost lesům nezasloužil sám.
