Šumavské lesy se dokážou z kůrovcové kalamity vzpamatovat i bez pomoci člověka. Takzvané přirozené zmlazení probíhá dokonce rychleji, než když se lesu rozhodne pomáhat člověk. Vyplývá to z dlouhodobého sledování lesa v Národním parkuŠumava, jehož výsledky nyní publikoval uznávaný odborný magazín Journal of Applied Ecology.
Vědci sledovali vývoj lesa v národním parku mezi Černou horou, Roklanem a Luzným na česko-německém pomezí poté, co jej zasáhla kůrovcová kalamita na konci devadesátých let. Zjistili, že les se obnovuje sám, a navíc mnohem rychlejším tempem, než předpokládali.
Za posledních deset let se počet stromů ve sledované oblasti zvýšil na téměř pět tisíc na hektar.
Kdyby se postupovalo podle lesnických metod a oblast se nejprve vytěžila, „sázeli bychom 1500 stromků na hektar“, uvedl mluvčí NP Šumava Jan Dvořák. Přirozená obnova lesa je tak nejen rychlejší než lesnický postup, ale lidé z parku vidí u tu výhodu, že nevyžaduje náklady.
Podle ředitele šumavského parku Pavla Hubeného je výzkum potvrzením toho, co se ochranáři dosud jen domnívali. „Víme věci, které jsme před dvaceti lety nevěděli,“ řekl.
„Není to jen zjištění, že se tempo obnovy lesa za deset let zdvojnásobilo,“ uvedl spoluautor výzkumu a zároveň náměstek ředitele šumavského parku Martin Starý. „Hlavní je zjištění, že se přirozený proces obnovy lesa po odumření horního stromového patra nepřerušil,“ dodal. Zvláště ze strany odpůrců bezzásahového způsobu hospodaření v národním parku totiž často zaznívají tvrzení, že šumavské lesy se po velkoplošném napadení kůrovcem nedokážou obnovit samy.
Podle Starého se navíc po kůrovcové kalamitě přirozeně mění věkové i druhové složení lesa, který je tak odolnější proti dalším pohromám. Smrky ale nadále převažují, takzvané pionýrské dřeviny, které se mezi padlými stromy objevují jako první, si svou nadvládu užívají jen asi tři roky, vysvětlil.
Bezzásahové zóny na obou stranách Šumavy
Většina současných šumavských lesů pochází z druhé poloviny 19. století, kdy byly lesy po řadě vichřic a rozsáhlékůrovcové kalamitě obnovovány vysazováním smrkové monokultury. První bezzásahové zóny vznikly na bavorské straněŠumavy v roce 1970, v Československu pak po založení Národního parku Šumava v roce 1991.
Současná vlna kůrovcových kalamit vypukla v osmdesátých letech a vyvrcholila na obou stranách Šumavy v letech 1996 až 2000. Za oběť kůrovci v těchto letech padlo více než deset tisíc hektarů lesa. Hlavně českou stranu pak zasáhla další vlna po orkánu Kyrill v roce 2007.
Jak uvedl Vojtěch Čada z České zemědělské univerzity, neznamená to, že všechny stromy v postižených oblastech by byly staré nanejvýš desítky let. „Například u pramenů Vltavy jsme našli stromy staré až 500 let, které přežily řadu kalamit,“ řekl.
Podle ředitele sousedního Národního parku Bavorský les Franze Leibela nejsou obavy lidí, že les se sám nevzpamatuje, českým specifikem – čelili jim i ochranáři v Bavorsku poté, co se v roce 1983 rozhodli les u hranic s Československem napadený kůrovcem nechat jeho osudu. „Mluvilo se o tom, že na místě, kde dosud býval les, vznikne step. Jak dnes vidíme, nic takového se nestalo,“ řekl.
Čada si odpor místních obyvatel k bezzásahovému způsobu hospodaření vysvětluje tím, že od konce 19. století nepostihloŠumavu žádné rozsáhlejší odumírání stromů. „Obrázky mrtvých stromů zmizely z paměti lidí a i z paměti lesníků, kterým to nyní připadá nepřirozené,“ uvedl. Historické výzkumy přitom ukazují, že podobné vlny odumírání lesů, jaká proběhla naŠumavě v posledních desetiletích, se odehrávaly i dříve.
