Ať si stromy a zvířata dělají, co chtějí, komentuje neúspěšný návrh zákona PAVEL BAROCH.
Nohy se mi po kotníky bořily do podmáčené země, přelézal jsem popadané stromy, prolézal houštinami a přeskakoval potok tam a zase nazpátek. Jsou to tři roky, co jsem si v tomto „zapadlém” koutě Šumavy potvrdil dvě věci: proč se místu u Ptačího potoka nedaleko Modravy říká Na ztraceném (zabloudil jsem tam) a především, co to je divoká šumavská příroda. A že součástí této divočiny je i kůrovec – škůdce, ovšem nikoli nepřítel přírody v národním parku Šumava, nejvýznamnějším velkoplošném chráněném území ve střední Evropě.
A myslím, že je ten správný čas, aby kůrovce jako součást přírody brali i ostatní. Protože když lýkožrout smrkový sežere strom, na jeho místě vyroste další. Sám. Nepotřebuje žádnou pomoc člověka.
Příroda si pomůže sama. A lépe.
Jak to třeba dokazuje i příklad z jiného šumavského místa – Trojmezné.
Pod suchými stromy tam průměrně vyrůstá více než pět tisíc mladých stromků na hektar.
K obnově horského lesa by přitom postačovala desetina.
Od Ptačího potoka ale kus divočiny zmizel. Stačilo k tomu pár dní a mnoholetá práce přírody byla pryč. Prý kvůli kůrovci. Zařídilo to pár zkušených dřevorubců s motorovými pilami. A také zástup policistů, kteří napřed z lesa vytahali „zlobivé” aktivisty, kteří se vlastními těly snažili zbytečnému a (jak se později i potvrdilo) nezákonnému kácení zabránit. Stromy padaly jeden po druhém. Bylo jich nakonec několik tisíc.
Tehdejší vedení národního parku v čele s Janem Stráským a Jiřím Mánkem mohlo být spokojeno a v boji s kůrovcem si nejspíše udělalo další zářez na šumavském smrku. Když se kácí kůrovcový les, nelétají jen třísky, ale i odbojní aktivisté.
Mimochodem: plzeňský krajský soud vydal pravomocný rozsudek, podle něhož byl policejní zásah proti blokádníkům u Ptačího potoka v létě 2011 nezákonný. „Odpůrce (policie) musel nebo alespoň měl vědět, že svým zákrokem poskytuje ochranu nezákonné těžbě na území národního parku, a to v demokratickém právním státě tím nejhorším možným způsobem, násilným zásahem proti demonstrantům,” konstatoval soud.
Soudní verdikt platí, byť proti němu policisté podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, na jehož rozhodnutí se čeká. Potrestán nebyl nikdo z nich. Ani krajský policejní šéf Jaromír Kníže, který o zásahu musel minimálně vědět a který ho posléze i obhajoval.
Mimochodem číslo dvě: Kníže, ještě než se stal krajským policejním ředitelem, řídil v roce 2005 policejní zásah proti účastníkům CzechTeku v Mlýnci na Tachovsku. Policisté tehdy rozehnali technoparty neobyčejně tvrdě a zranili desítky lidí. Někdejší ombudsman Otakar Motejl označil zásah za nepřiměřený. Potrestán nebyl samozřejmě nikdo, ačkoli policisté prokazatelně jednu dívku udeřili obuškem tak silně, až jí zlomili žebro, které jí propíchlo plíci. A nebýt rychlé pomoci, mohla zemřít. Zpět na Šumavu. Po třech letech už Stráský ani Mánek v čele šumavského národního parku nejsou. Ovšem pokusy, jak si tamní přírodu podrobit skrze motorovou pilu a otevřít ji developerům nebo stavbě lanovky na Hraničník (přes jedno z nejcennějších území Šumavy), se objevují opakovaně. Naposledy v návrhu zákona, který minulý týden sněmovna po několikahodinové diskusi zamítla. Byla to debata opět velmi vyhrocená stejně jako mnohaletá veřejná diskuse o směřování šumavského národního parku. Svědčí o tom mimo jiné slova jako „developerské projekty nenažraných spekulantů”.
Co dále se Šumavou? Pokud to je jen trochu možné a starostové se nechají přesvědčit, měla by na co největším území vzniknout oblast, která zůstane ponechána svému samovolnému vývoji. Ať si tam dělají stromy, co chtějí, zvířata, i ten malý brouk žijící pod kůrou smrků. To je přece smyslem národního parku, který zabírá jen minimální rozlohu republiky. Okolo ať se vytvoří pás, kde se bude proti kůrovci důsledně zasahovat, aby se nerozšířil třeba i do hospodářských lesů. Turisté i vědci by samozřejmě mohli do „uzavřené” oblasti chodit a pozorovat všechny přírodní jevy a proměny.
Každý, kdo pro Šumavu chystá zákon, nařízení nebo vyhlášku, by si měl přečíst alespoň následující pasáž z knihy Ze světa lesních samot od uznávaného šumavského spisovatele Karla Klostermanna (1848–1923): „...věčně státi také nebudou, uschne ten a zetlí i onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Dokud celou věc člověk lesu samému ponechá, nic se lesu nestane. Co les ztratí, sám si zase vynahradí.” P. S.: Tento citát si můžete přečíst i na informační tabuli národního parku Šumava na křižovatce cest u Černohorské nádrže – kousek od Ptačího potoka.
