Nemojany – Touto vzpomínkou se vracím do svého dětství. Vyrůstal jsem v 50. letech 20. století. Tehdy jsem bydlel s rodiči v Nemojanech, dole u kapličky sv. Jana Nepomuckého v domě číslo popisné 19.

V této době se ještě hodně využívalo koní k tahu. Používali se nejen v zemědělství na obdělávání polí, ale také vozili například pivo z pivovaru ve Vyškově. Tito koně byli statní a těžcí, táhli vůz, který měl zvláštní přístřešek pro vozku, z plachty a s obloukem nad hlavou. Jezdili asi jednou týdně, dovezli dřevěné sudy s pivem, pivo lahvové v „kastlech”, sodovky (žluté s patentním porcelánovým uzávěrem) a sifony ve zvláštních, několikalitrových, kovových nádobách s ventilem na vypouštění. Po spotřebování sifonu se tyto nádoby vracely k novému naplnění.

Další uplatnění koní bylo v lese. Jednak byli koně přímo „lesní”, tedy u lesní správy a přímo s vozkou placeným lesním závodem. Tito se používali celoročně, převážně na stahování dřeva (klád) při těžbě v lese.

Druhá skupina koní používaných na práci v lese byli koně sedláků. Tito jezdili mimo zemědělskou sezónu a vozili hlavně klády z lesa na skládku u nádraží Luleč.

K nám jezdili sedláci z Dražovic a Podbřežic. Koňáci jeli brzy ráno do lesa (většinou na Olšansko) s vozem, který měl gumová kola, středem byla přední a zadní část vozu spojena tlustou kulatinou a řetězem, což umožňovalo nastavit různou délku vozu podle délky klád. Na vůz naložili tři, čtyři nebo pět kusů klád (podle jejich velikosti). Délku mezi nápravami vozu nastavili dle potřeby a všechno zajistili a uvázali řetězy. Řetěz byl u koňských potahů vždy velmi důležitou součástí a pomůckou pro všechny druhy prací.

Klády navalovali na vůz ručně, vzájemně si pomáhali. Napnutí řetězů pojistili silnou větví, která byla v horní části nad kládami a tvořila částečný oblouk, který vše napínal. Sedláci jezdili většinou ve skupině, tři nebo čtyři. S naloženými kládami šli pěšky, hlavně kvůli brždění a opačně odbržďování povozů.

Kolem poledne přijeli s nákladem k nám do dědiny a pod kopcem u kapličky zůstali stát v řadě za sebou. Mezi vozy byly větší mezery, tak aby se koně mohli vypřahat. Na této zastávce nechali koně krátce odpočinout, popřípadě jim dali seno a vodu z potoka na občerstvení. Seno bylo ve zvláštním pytli. Zavěsil se koninahlavu tak, aby dosáhl na seno uvnitř. Po odpočinku následovalo přepřahání koní. Koně druhého a popřípadě třetího povozu se vypřáhli a následně se přepřáhli před první pár koní s vozem a kládami. Zápřah se provedl včetně vah (váhy slouží jako spojka mezi postrojem koně a taženým vozem), pobočáků (kožený řemen mezi chomoutem a váhami po obou stranách tažného koně) a pomocí řetězů. Vzniklo tak dvojspřeží nebo trojspřeží, podle velikosti a hmotnosti nákladu.

Na povel se koně opřeli do postrojů a začali táhnout náklad do kopce. Pokud byl náklad velmi těžký, zastavilo se i v kopci, za zadní kolo se položil kámen, zabrzdilo se a koně se nechali vydechnout. Potom následoval povel k další jízdě, samozřejmě za použití biče, který ale hlavně svištěl a práskal nad hlavami koní. Většina vozků koně nebila a bič použili jen v krajním případě, kdy hrozila nějaká mimořádná situace. Podle hmotnosti nákladu se vůz vytáhl jen k hospodě „ U Palásků” směr na Tučapy nebo až ke skládce na železniční zastávce Luleč. Tam se vůz odstavil, vypřáhli se všichni koně a svedli se k druhému vozu. Tak postupně si sedláci pomohli, aby vyjeli do nemojanského kopce. Po složení klád na skládce upravili povozy do kratšího rozměru a jeli domů. Další osud dřeva byl v na valování klád (ručně) na přistavené vagony od železnice. Po naplnění vozů byly vlakem odváženy do míst dalšího zpracování.

My, děti, jsme tuto činnost s velkým zájmem sledovaly. Za nějaký čas začaly klády z lesa vozit nákladní auta a na dobu, jak se vozilo dřevo z lesa koňmi, už mám jen tuto vzpomínku.