Zatímco v kultovním českém filmu přicházejí básníci pouze o iluze, v reálném životě přicházejí vlastníci půdy v ČR nejen o iluze, ale i o značnou část svého majetku, a naše země o nezanedbatelnou výměru zemědělské půdy.
Zatímco v kultovním českém filmu přicházejí básníci pouze o iluze, v reálném životě přicházejí vlastníci půdy v ČR nejen o iluze, ale i o značnou část svého majetku, a naše země o nezanedbatelnou výměru zemědělské půdy.
I když se v poslední době točí diskuse o právech vlastníků půdy u nás zejména kolem návrhu zákonem stanovit předkupní právo na vlastnické pozemky na nich hospodařícím zemědělcům, mizí vlastníkům zcela bez povšimnutí statisíce zemědělské půdy za aktivní účasti státu. Na rozdíl od zatím teoretického předkupního práva jde přitom o proces, který reálně probíhá řadu let, a navíc na neskutečné ploše několika set tisíc hektarů půdy. Jde v zásadě o rozdíl mezi plochou zemědělské půdy, na kterou dostávají zemědělci v naší zemi dotace, přičemž tato plocha činí zhruba 3,5 milionu hektarů, a plochou zemědělské půdy, která činí podle Českého statistického úřadu a katastru nemovitostí přibližně 4,2 milionu hektarů. Zvláštní je, že nikoho nezajímá, z čeho takový značný rozdíl pramení. Pravdivou odpovědí přitom nejspíš bude, že to nikoho zajímat nechce.
V praxi jde totiž o jednu z finančně největších majetkových křivd, která se vlastníkům půdy v naší zemi děje. Újma vlastníkům vzniká, jak je to ostatně často zvykem, především v takzvaném „veřejném zájmu", jehož společným nositelem jsou ministerstva životního prostředí (MŽP) a zemědělství – korektní je ale konstatovat, že aktivně v tomto procesu vystupuje zejména MŽP. Jeho zástupci totiž spolurozhodují o tom, zdali je možné zemědělskou půdu, obvykle na okrajích polí v blízkosti lesa, vyčistit od náletových dřevin a bylin a nadále jí jako zemědělskou půdu využívat, nebo zda se pozemky s náletovou flórou přeřadí do kategorie „ostatní zeleň". Vzhledem k přístupu „co je zelené, to je správné" se v drtivé většině případů rozhodne ve prospěch ostatní zeleně, což by ještě nebyl největší problém – ten tkví až v důsledcích takového rozhodnutí. V prvé řadě v tom, že o riziku přeřazení části svých pozemků do „ostatní zeleně" se vlastník od nájemců svých pozemků obvykle nedozví, pokud nejsou v příslušném místě zahájeny pozemkové úpravy. Z „ostatní zeleně" platí do té doby daň, jako ze zemědělské půdy, ačkoli zemědělská půda je cennější než „ostatní zeleň" zatížena vyšší daní – a především – jako zemědělskou půdu jí vlastník nemůže využít ani k případnému prodeji. Nepříliš široké pruhy půdy zarostlé křovím a náletovými dřevinami mezi polem a lesem jsou samozřejmě neprodejné.
Zemědělci a politici se často pohoršují nad tím, jak v naší zemi ubývá zemědělská půda. Podle statistik MŽP je tomu především díky těžařům a stavebním aktivitám poté, co je zemědělská půda vyjmuta z půdního fondu. Mnohem více zemědělské půdy (tedy orné půdy) ale ubývá přeřazováním původní zemědělské půdy do „ostatní zeleně", obvykle právě z rozhodnutí orgánů MŽP. Primárním důvodem je nicméně hospodaření nájemců a především používání těžké mechanizace. Ta totiž není schopna zejména v horských a podhorských oblastech v blízkosti lesů, často v místech podmáčených půd, hůře přístupnou půdu obdělat, a právě to je živnou půdou pro nástup invazivních rostlin a náletových dřevin. Část nájemců z takové půdy odmítá vlastníkům platit nájem, protože se jí dobrovolně vzdali a nepobírají ani na ní příslušné dotace. Menší část nájemců by ráda příslušné pozemky i nadále obdělávala, protože je ale k likvidaci náletové zeleně nutný souhlas orgánů MŽP, musí se řídit jejich rozhodnutím, pokud tak chtějí i ve shodě s vlastníkem učinit. Jenže orgány MŽP v drtivé většině případů přeřadí příslušné pozemky do „ostatní zeleně" a jásají, jak v ČR přibývají lesy či louky - ale také pozemky, které jsou pro budoucí zemědělské využití nevratně ztraceny.
Nutno podotknout, že se v těchto případech snižuje hodnota majetku vlastníků z rozhodnutí státu, a jak by mělo být v demokratické společnosti zvykem, měl by v takových případech stát vlastníkům příslušnou újmu kompenzovat. To se ale samozřejmě neděje. Minimální kompenzací by přitom mělo být odpuštění placení daně z nemovitosti, s níž vlastník nemůže fakticky vůbec nakládat, a nemá pro něj tedy žádnou hodnotu. Poctivé by ale bylo půdu přeřazenou do „ostatní zeleně" od vlastníků koupit, například ve veřejném zájmu podpory biodiverzity a přirozené obnovy příslušných lokalit. Každopádně by měl být ale vlastník o tom, že už zdaleka nemá tolik zemědělské půdy, jak se mylně domnívá, před každým rozhodnutím o „ostatní zeleni" informován.
Samotná „ostatní zeleň" přitom nemusí být pro zvýšení pestrosti krajiny negativní, na druhou stranu je to právě MŽP, které sice biodiverzitu podporuje, proti invazivním bylinám, které často obsazují uvolněná stanoviště jako první, ale také bojuje. Není prostě zeleň jako zeleň, i ta „ostatní". Tak či tak u nás ubývá zemědělské půda za situace, kdy se v řadě lokalit v ČR, kde se v současné době zemědělsky hospodaří, bude v budoucnosti díky klimatickým změnám hospodařit obtížně, ne-li vůbec, a za situace, kdy ve světě neustále roste počet lidí, k jejichž obživě nebudou dostatečné plochy zemědělské půdy k dispozici. Rozdílových 700 000 hektarů půdy uživí přitom nejméně 2 miliony lidí. Nedělají náhodou někde soudruzi z NDR chybu?
Petr Havel
