Prameny řek, jejich role v dějinách národů i lidstva, toť spolehlivě poutavé téma televizních seriálů, dobrodružných či konejšivých knih, odborných článků. At´ již jde o Nil, Gangu, Amazonku či Vltavu, o význam přírodovědný nebo společensko symbolický.

Věčná lidská náklonnost ke hledání těch jedině pravých pravd občas vede i k ověřování pravosti pramenů říčních.  Ne vždy se totiž spokojíme pouhým zjištěním,  že třebas Divoká Orlice pramení v té,  či oné tůňce polských rašelinišť Czierne Bagno / Topieliska. Aniž bychom je  neproplachovali obarvenou vodou , ve stylu hledání pramenů Punkvy. Ale i kultovní Labská studánka, od svého vysvěcení v roce 1684, může být brána spíše jako pomník historické domluvy o tom, komu vlastně patří Labská louka. Sto metrů sem, sto metrů tam nehrálo v rašeliništi zásadní roli. Netyčí se nad ní žádná impresivní skála či staletý dub, kamenný bazének lze postavit kdekoli. Školní či rodinné výlety mají své jisté.

To s nejnárodnější českou řekou Vltavou mají současní vlastenci podstatně větší starosti. Její Studená větev se v Němcích prostě poskládá ze dvou potoků Rotbachu a Goldbrudenbachu, davy návštěvníků k onomu místu neproudí, kolem je pěkný zelený les..

Ale náš „národní” pramen Teplé Vltavy,  pod Vltavskou strání ? Zdalipak jeho současná návštěva také naplňuje romantické očekávání návštěvníků ?  Byli jste tam někdy v minulých pěti letech, milí čtenáři ? Já naposledy v listopadu 2011 - a teď před dvěma týdny. A romantické očekávání mne tentokrát už opravdu nevedlo.

Tehdy bylo počasí podzimně šumavsky nevalné - drobný déšť a mlha. A nebylo moc daleko vidět - vlastně naštěstí.  Inu, porovnejte :

Rozcestníky zůstaly stejné

Vlevo auta pro lesníky, vpravo kola turistická

Cesta je nadále lemována uschlými „pseudopahýly” pokácených smrků, imitujícími (dle bruselského nařízení) vichřicové zlomy. Nezapomeňme, jsme přece v jádrové, bezzásahové, první  zóně NPŠ.  Tahle tři až pětimetrová torsa má „ na svědomí” bývalý pan ředitel Dr. Stráský , souše totiž hrozily pádem na kolemjdoucí a cyklo-turisty. U země se kácet   nesmělo a tak umnou a drahou řezbou tak vznikly útvary nikoliv nepodobné památkám na dávno mrtvé krále z Tolkienovy ságy.

Uschlý až na nepatrné výjimky je lesní porost okolních strání.

Aspoň se proslunilo okolí samotného „pramene” a na sluníčku se hřeje i dřevěná panenka Vltava.

A také sportovní rodinky. Prý až z Moravy - a prý jen zírají...

Mechy, tráva, borůvčí, kapradí, devětsily si také vcelku libují. Nezapomeňte , že jsme na prameništi, ty souše nemá na svědomí sucho, ale kůrovec ..

V kobercích blatouchů se daří i dřípatkám

Jen to dřívější stromové patro chybí . A jeho potomstvo ? Ale ano, bezzásahoví optimisté mají pravdu, jsou tu i mladé smrčky, některé už dosahují výšky několika metrů ...

Ale bude z nich jakž tak celistvý „les” ? Aspoň někdy ?

„...Ani náhodou..” konstatovali přítomní lesníci. „...Není z čeho. Široko, široko, daleko nejsou stromy ve věku plodnosti. Tyto semtam ostrůvky dorostou za dvacet, třicet let do plodnosti a teprve jejich potomstvo, tedy teprve ta další generace může stávající  porost postupně zahustit..”

Jenže – kde bude stromová Šumava, už teď poloviční, za další půlstoletí?

Díval se s námi na tu smutnou „divočinu” bývalý první ředitel NPŠ pan Ing. Žlábek. A odpověděl mi na dotaz : „....a co Vy byste s tím teď udělal jako zkušený lesák „...? „ No, v první řadě bych tu nasázel tak dvě tisícovky jeřabin, trochu buků, nějaké jedle a pak nějaké smrky z našich místních školek...Reakce těch pár přítomných zkušených politiků byla okamžitá : „...Vysazovat ? Tady ??? V první, bezzásahové, ostře sledované zóně? Vite co by s Vámi media udělala..?

Takže tudy cesta k obnově šumavského Slavína nepovede. To chytřeji už na to šel ke konci svého ředitelování pan Ing. Krejčí (  s požehnáním své tehdy ještě nikoliv stínové Vědecké rady...). Koneckonců, národní Slavín lze udělat i jinde, že .. Těch potůčku ze sousední stráně přece teče. A navíc – jeden z nich, pár desitek metrů dál, pramenil pod vrcholem kopce právě u u sympaticky zachovalé smrčiny, jak vystřižené pro optimistické scénáře chování „té pravé přírody”.

Takže se před pár lety (údajně za 900 tis. korun) vybudoval dřevěný turistický chodník pěkně vzhůru k tomu "skutečnému" Prameni. Postavily cedule, značky, bylo prý i slavnostní odhalení. Vznikla tak vlastně Vltava třetí, „duhová”.

Leč větru a dešti se špatně poroučí. Zelený háječek na kůrovce nestačil, uschlo vše. Jediný Pramen sice zůstal, ale cesta k němu byla rychle přírodou zarubaná (viz historické foto od pana starosty Nové Pece), a my už jsme teď po ní nenašli ani stopy... A také ne onu ceduli.

Poučení – a snad naučení ?

Právě v téhle souvislosti jsem si znovu uvědomil, že přijetí další „šumavské strategie” vlastně nemá co do činění s větší či menší odbornou pravdou zastánců „zásahovosti” či „bezzásahovosti”.    Do omrzení opakovaný spor o tom, zda se tamní příroda  „obnoví se sama, neobnoví” se přece vůbec netýká toho „zda”, ale „kdy” a „jak”.

Četl jsem si nedávno další z  publikací vědeckého týmu z ČZU Praha ( pro zájemce : Čada, Svoboda, Janda : Dendrological reconstruction of the disturbance history and past development of the mountain Norway spruce in the Bohemian Forest, Central Europe.- Forest Ecology and Management 295: 59-68, 2013).   Již samotný  úvod ilustruje význam masivních lesních „disturbancí” (požáry, vichřice – a ty často s následnou kůrovcovou kalamitou) pro dynamickou stabilitu, obnovu, druhou pestrost – prostě onu kultovní biodiversitu  „ Lesní Přírody”. Od Ameriky po Kamčatku. A také v něm najdete konstatování, jak málo je v této souvislosti prací o chování lesních, zvláště smrkových, komplexů v Evropě. Nikoliv proto, že by tenhle výzkum Evropany nezajímal, ale studijních ploch je málo, jsou vzácné. A v tomhle ohledu je pro „lesní ekology”, chronobiology atd. Šumava, zvlášť ta bezzásahová a post-kyrillová, darem z nebes.     Chápu, že komunita takto orientovaných přírodovědců je tedy touto šancí fascinována . A případné ohrožení takového výzkumu „hospodářsko-lesnickými zásahy” považuje za buranství až zločin.. Věřím, že jejich výsledky mohou být z odborného hlediska, v kontextu vědy světové, mnohdy unikátní. Věřím, že oni za Kyrilla nemohou a že jsou tedy alergičtí na slogany typu „ nezodpovědné širokoplošné experimentování s přírodou” .  („Na poroučení větru a dešti  jsme měli patent my...”, se koneckonců nedávno ve Sněmovně vyjádřil předseda jedné strany Vojtěch Filip).

Nicméně právě jejich vědecké renomé  a  víra, že : " ..tak je to přece nejen pro vědu, ale i šumavskou přírodu nejlepší..." bylo a je využíváno k politickému průběžnému torpedování snahy o konečně čitelný a jednoznačně vykladatelný zákon o NPŠ.     Chápu proto i kritiku financování projektů, grantů či přímo institucí, jež „bezzásahovou”  strategii podporovaly a podporují.

Ale řekněme si upřímně : pokud by nebyla zejména výrazná politická vůle takové programy financovat, nedošlo by k tomu. A je-li ruka páně otevřena a tématika obecného studia krajinných či lesních disturbancí, sukcesí, biodiverzity (dosaďte si další vhodná klíčová slova) nesporně celoevropsky ba celosvětově žádané – no neber to.  A když se k tomu ještě přidá  oblast změn světového klimatu a nějaké ty ekologické zdroje energie a..

Jenže vzpomínám si také na jednu z nedávných živých „šumavských diskusí”, v níž mj. padlo lapidární konstatování : ale NPŠ je přece park „národní”, nikoliv „vědecký”.  A znovu si připomínám výše uvedená kacířská slova Ing. Žlábka "....dosadil bych sem..." Tedy jaká je realita - a co vlastně by "národ" raději uvítal ?

Již teď je z celkových cca 42 tisíc ha šumavského lesa přes 20 tisíc ve svém původním, dospělém stromovém patře suchých. Není sporu o tom, že vedle nevstřícného klimatu, tedy výrazných přísušků v minulých málem deseti letech,  a „kyrillovské kalamity”, je na vině kůrovec  z řetězu puštěný strategií bezzásahovosti. Ať už současná realita odpovídá třinácti či dvaadvaceti procentům prvých zón, požadavek jejich dalšího rozšíření na 35% či dokonce 52 % plochy bych označil za téměř zhoubný. On totiž v sobě skrývá nejen mediálně velebený zákaz sanitárního kácení (které by nutně způsobilo trvalé šíření kůrovce  do dalších zón parku i do přilehlých hospodářských lesů) , ale také zákaz jakékoliv dosatby. Včetně takové ,jež by využila autentických genových zdrojů šumavského horského smrku z místních parkových školek. Toho "klenotu", který je ve stávajících prvních zonách už spíše jen zbožným přáním.

Z řady relevantních publikací, které citují i různé historické prameny, včetně „lesních knih” – a konfrontují je s vlastními analýzami (kvantifikace náletových dřevin, klasifikace pařezů aj.) nesporně vyplývá trvalá samoobnovací  schopnost šumavských lesních systémů, včetně vysoké sukcesní pružnosti  diskutovaného horského smrku. To se projevovalo i v obdobích  rozsáhlých vichřicově- kůrovcových kalamit v minulosti, které přicházely v dvaceti až třicetiletých intervalech. Ale, pokud mohu jako lesnický laik soudit, dosud nikdy ta katastrofa nedosáhla takových rozměrů. Kůrovcová ložiska byla průběžně asanována a spontánní „sukcese” vždy podporována výsadbami. Koneckonců, diskutujte si sami se zkušenými lesáky  či si aspoň najděte na internetu  některé dřívější práce ( i české) o „pralesním či spíše výsadbovém složení” smrčin třebas v masivu Trojmezné.

A nyní......?

Kolik zelené, kolik šedé ?

Tuhle oázu zeleně  (na rašeliništi) pamatuji již před dvěma lety, ale hrůza za ní byla decentně skryta v mlze

Možná shodneme na tom, že pro vědecké studium procesů přirozené sukcese na současné, zubožené Šumavě postačí "jen" desítky hektarů jádrových zon,  nikoli (další) tisíce čtverečních kilometrů. Problematiku biodiversity tetřeva, ovce dutorohé či chvostoskoků bych v této chvíli raději nediskutoval.

Možná si přece jen na tu reálnou Šumavu zajedete a popřemýšlíte, zda, bez stálých ohledů jen na své prapravnuky, ale i děti a vnoučata byste přece jen nedali  za pravdu Ing. Žlábkovi a mnoha jiným téhož názoru. A tedy  Šumavě typu Boubínského pralesa, který byl cíleně, pečlivě, profesionálně vytvářen i s pomocí dosadeb.

Možná se shodneme na tom, že všechna tato možná by měl konečně přesně vymezit taková léta připravovaný a opakovaně podminovávaný zákon (což jeho letitým protivníkům nebrání v kritice jeho uspěchanosti, zbytečnosti atd - proč asi ?)

Ale možná máte raději sny.  I ty importované. Takže nedá mi to necitovat závěr článku pana profesora Moldána, uveřejněného v LN 21.května :

„... Pokud by se pokračovalo, mohl by ve spolupráci s Německem vzniknout unikátní přírodní les. Podle dlouholetého bývalého ředitele Národního parku Bavorský les Karla Friedricha Sinnera by to mohl být největší prales v celé Evropě...”

Už vidím mně známé odborníky, jak se jim při termínu „prales” ježí vlasy. Ne že by byli proti pralesu jako takovému, jen proti zneuctění toho pojmu. A napadá mne věta ve stylu dialogu z jedné  cimrmanovské hry „Důl? Víte Vy pane,jak vypadá důl ?.

Ale největší by zřejmě byl a pro německé sousedy lákavý. Kdyby se k jejich cca 24 tis. ha  přidalo dalších šumavských skoro 70 tis.... Ale pokračujme : Nepochybně by byl pro lidi atraktivní a přitažlivý, protože by mohli na vlastní oči vidět, jak probíhají skutečné přírodní procesy a vidět v původním prostředí vzácné rostliny a živočichy včetně tetřívků, tetřevů a dalších. Nu vida, tak přece Boubín ? Ale kdepak : „ My lidé ovšem uměle prales nebudujeme, necháváme prostor přírodě, aby jej vytvořila sama...”

Jako kdybych znovu slyšel a viděl pana Václava Moravce v jeho "Otázkách" minulou neděli : „Národní park Šumava je klenot ochrany přírody...je to jediné území, co si může pomoci samo...a teď se vlastně bavíme o tom, zda tam pustíme developery..”

Opravdu tohle je ten jediný pravý pramen pravdy  ? Nebo nás k němu vede,  jen a žel dočasně, a za drahé peníze, přistavěný lákavý turistický chodníček ? Než na něj napadají souše ?

Inu, jak občas opakuji dle obrazu Bílé paní : Věř, ale komu věřit, měř...

Kdy z toho bude největší prales?