Velká Buková – Lesník, ale i spisovatel Miroslav Pecha z Velké Bukové poslal mezi čtenáře svoji nejnovější knihu „Křivoklátský lesník vzpomíná". Její slavnostní křest se uskutečnil v Lysé nad Labem u příležitosti konání mezinárodní výstavy trofejí.
* Předpokládám, že kniha „Křivoklátský lesník vzpomíná" je vaší autobiografií?
Nakonec to tak dopadlo, ale záměr to nebyl. Původně jsem chtěl napsat knížku loveckých povídek, zaměřených hlavně na lov srnců. Srnčí zvěř je od dětství mojí oblíbenou zvěří, a také moje první knížka, která vyšla už před 25 lety, se jmenovala „Srneček z křivoklátského lesa". Když jsem tu knížku ale začal psát, stále více se mi do těch loveckých příhod míchal můj osobní život i doba, v které jsem žil. A tak jsem to po několika kapitolách přepracoval (to teď v době počítačů není tak složité), a začalo to dostávat novou formu. Osobně si myslím, a čtenáři mi to už teď potvrzují, že to bylo šťastné rozhodnutí. Ta knížka tím dostala úplně jiný rozměr a je nejen mojí biografií, ale i určitou kronikou generace lesníků druhé poloviny minulého století.
* Jak dlouho trvalo od té chvíle, nežli jste napsal první větu, až do té, kdy šla kniha do tisku?
Celých dlouhých 5 let. Tedy ne že bych celá ta léta na knížce pracoval. Byla spousta jiných témat, na kterých jsem v té době pracoval. Například na projektu „Lesnický park Křivoklátsko", a to mělo samozřejmě, jako aktuální záležitost, přednost. A tak hlavní období, v kterém jsem knížku psal, byla zima. Od konce prosince do března. To je doba dlouhých večerů, relativní klid v činnosti Informačního a vzdělávacího střediska LČR Křivoklát, pro které stále ještě pracuji, a také je to víceméně mimo loveckou sezónu. V průměru jsem za ty tři měsíce napsal každý rok 6 – 8 kapitol.
* Jedná se o povídkovou knihu?
Převážně ano, ale čistě povídkový žánr to není. Celá kniha je pravdivá, má tedy možná tak trochu formu „faktů". Lovecké příběhy jsou také pravdivé, ale jejich forma je spíše povídková. Já nejsem žádný literární teoretik, a tak pro mě bylo hlavně důležité, aby ta knížka byla čtivá, věty měly určitý rytmus, dějový spád, a aby se čtenáři nenudili dlouhým popisováním nepodstatného. Nakonec jsem se snažil, aby každá kapitola měla nějakou pointu.
* Obsahuje nějakou pro vás „top" vzpomínku, na kterou byste chtěl případné čtenáře upozornit a pokud ano, jakou?
Je těžké u knížky, která je celá vzpomínková, vypíchnout nějakou „top" vzpomínku. Jsou samozřejmě období, na která člověk obzvláště rád vzpomíná, jako je například mládí. Ale kdybych se měl přece jen zamyslet, pak by to byla určitě studentská léta na lesnické škole v Písku, potom první místo na polesí Pařeziny a určitě i léta, kdy jsem působil jako hajný na polesí Buková.
* Jakým způsobem píšete? Máte časový rozvrh a denní dobu, kdy usedáte k psaní? Nebo dokonce nějaký rituál?
Už jsem to trochu nastínil. Nedávám si žádný denní ani týdenní úkol. Píšu, když na to mám chuť, jsem v pohodě, a když mě „políbí múza". Jakmile se do toho ale ponořím, jsem schopný psát dlouho přes půlnoc a ráno už se zase těším na to, až budu pokračovat.
* Kde bude k dostání?
Knížka bude v prodeji také tady na Křivoklátě v obchodu pana Breníka a v Rakovníku možná v obou knihkupectvích. O tom se ještě jedná. Měla by být v dostání i v Kladně a Berouně. Tedy v regionu, kterého se bezprostředně dotýká.
* Jistě se ani nemusím ptát, co pro vás příroda, potažmo les, znamenají...
Les je celým mým životem a bez něj si ho ani nedovedu představit. Myslím, že to dýchá z celé mé knížky, a kdo si přečetl „Srnečka", už to asi poznal. Je dobré, když má člověk v životě nějakou lásku, která nestárne. Les je pro mě zdrojem inspirace, prostorem k relaxaci i celoživotní obživou. Jsem rád, že jsem si lesnické povolání vybral, a pokud se na tomto světě ještě jednou narodím, chtěl bych si to zopakovat.
* Která lokalita, místo na Křivoklátsku je pro vás tím nejmilejším a proč?
To je těžká otázka. Mám rád křivoklátské lesy jako celek a na každou jejich část mám nějaké pěkné vzpomínky. Je spousta koutů, kam se rád vracím. Fascinují mě staré bukové porosty, kde si s chutí lehnu na zem a koukám do korun, které pročechrává vítr. Rád posedím ve skalách nad řekou, nebo se projdu údolím některého potoka. Křivoklátsko je nádherné území a zaslouží si, aby ho člověk miloval jako celek. A já myslím, že vůbec nejsem sám. Kdysi jsem jako spoluautor jedné knížky o Křivoklátsku v kapitole Myslivost napsal: „Kdo z myslivců jednou vstoupil s puškou v ruce do křivoklátských lesů, kdo prošel za jelenem hluboké luhy ztemnělé korunami prastarých buků, kde i v horkém létě je vlhko a chladno jako na horách, kdo prolezl za muflonem skály a suťová pole ve stráních nad řekou, kde v hrstce sporé půdy živoří zakrslé duby a reliktní borovice, kdo proseděl večery a rána u luk a polí na okrajích lesů a pozoroval zatahující zvěř, jak se po břicha brodí v nízké ranní mlze, zatímco skřivan už laská křídly oblohu ozářenou prvním paprskem vycházejícího slunce – ten navždy podlehne kouzlu tohoto kraje a nemůželi tu natrvalo žít, pak si ten život alespoň nedovede představit bez stálých návratů." I já jsem tak jednou poprvé vstoupil do křivoklátských lesů. Měl jsem ale to štěstí, že jsem tu mohl natrvalo zůstat.
* Je nějaká myšlenka, kterou jste chtěl svým čtenářům svojí knihou především sdělit, něco jim vzkázat?
Ano, chtěl. Chtěl bych jim především popřát, aby se jim knížka líbila a aby měli z jejího čtení tolik uspokojení, jako jsem měl já, když jsem ji psal. A ještě jedno přání bych chtěl vyslovit. A sice, aby křivoklátské lesy zůstaly i nadále volně přístupné v duchu hesla lesnických parků „územím pro přírodu i pro lidi". Pro ty, kteří tu už staletí ve spojení se zdejšími lesy žijí, i pro ty, kteří sem jezdí, aby se s nimi, byť jen na chvíli, potěšili.
