Jitka Marková
Éra ředitele Národního parku Šumava - Františka Krejčího - je dobou informační blokády, dezinformací, nepravd, ale také velmi nestandardních hospodářských aktivit. Činy Správy, ale i ministerstva životního prostředí snesou srovnání s obdobím francouzského absolutismu Ludvíka XIV.
Stát jsem já
V březnu 2007 Martin Bursík prohlásil: „Odteď bude na Šumavě platit pouze vědecký názor.” V říjnu 2007: „Zapomeňte na všechny dosavadní dohody. Platí jen ty, které stanovím já.” Nechutnou švejkovinou je dopis Mirka Topolánka starostům šumavských obcí, kteří po předsedovi vlády požadovali uplatnění opatření proti nečinnosti ministra životního prostředí, a to ve snaze zamezit kůrovcové kalamitě po orkánu Kyrill. Z dopisu Mirka Topolánka cituji: „Požadované opatření je oprávněn provést nadřízený správní orgán. Předseda vlády však není nadřízeným správním orgánem a nemůže tedy být ani nadřízeným správním orgánem jednotlivým ministrům”. Není od věci zmínit obecně známou skutečnost, že ponechání Šumavy osudu, který pro ni vymysleli čeští ekologisté v čele s Mikem, Bursíkem, Dusíkem, bylo Topolánkovou vládou vyměněno za souhlas zelených s energetickou politikou vlády. Na žádost Františka Krejčího a jeho náměstkyně Zdenky Křenové přišlo v březnu 2007 nezodpovědné Bursíkovo nařízení, které znamenalo ponechání několika stovek tisíc kubíků polomů po orkánu Kyrill. Polomy se následně staly ohniskem kůrovcové nákazy a jsou příčinou současné šumavské katastrofy. Svévolně vyhlášených třicet procent bezzásahového území parku bylo tímto neuváženým počinem doslova pohřbeno zaživa.
Nerespektování regionů
Udržitelný rozvoj šumavského regionu je určen třemi základními pilíři: ekonomickým, sociálním a ekologickým. Sociální a ekonomické hledisko se stalo pro ekology nežádoucí. V oblasti ponechané přírodním procesům, kůrovci a divočině se nepočítá s jakýmikoliv známkami civilizace. Ekologistické zájmy dominují. Jejich projevem jsou zákazy, uzavřené části hraničního chodníku. Území s omezeným vstupem obvykle znamenají absolutní zákaz vstupu. Rekreační funkce, kterou má Národní park Šumava naplňovat, ustupuje do pozadí. Divočina Ib dle IUCN by měla být výzkumným hřištěm úzké skupiny vědců a ochranářů. Protestují nejen obce, ale i celé regiony. Správa nerespektuje žádná legislativní pravidla a je řízena především mnoha nesrozumitelnými vnitřními nařízeními a směrnicemi, nedodržuje platný Plán péče, diskutabilně vysvětluje Zákon o ochraně přírody, ignoruje vládní nařízení, jímž byl NP v roce 1991 zřízen. Proto Jihočeský kraj podal podnět k Ústavnímu soudu - návrh na zrušení právních předpisů - nařízení Správy národního parku a CHKO Šumava.
Odumírání stromového patra je „zdůvodňováno” stářím smrků, které neodolají tlaku kůrovce. Je poukazováno na přirozené zmlazení, které nahrazuje staré, napadené a mrtvé smrky. Toto „přirozené zmlazení” je však ve své valné většině umělou výsadbou bývalého ředitele Ivana Žlábka nebo Vojenských lesů. Uměle namnoženému kůrovci se nejsou schopny bránit ani původní porosty, cenný genofond horského šumavského smrku nadobro mizí. Neodolaly samozřejmě ani porosty, které byly vysázeny po exploataci Šumavy a po kůrovcové kalamitě z konce 19. století. Současná kůrovcová kalamita nabyla takových rozměrů, že usychá i kleč a smrky v oblastech, které byly až dosud považovány za příklad ekologické stability (Židovský les). Na zbylých 70% plochy zásahových zón, kde se proti kůrovci zasahuje, vznikají holiny nevídaných rozměrů. Odhad Správy parku pro tento rok činí 500 tisíc kubíků vytěženého kůrovcového dřeva.
Odhady pro příští rok se pohybují kolem milionu kubíků. Další stovky tisíc kůrovcem napadených stromů zůstávají úmyslně bez zpracování v bezzásahových zónách a stávají se dalším zdrojem smrtonosné nákazy. To tvoří ideální podmínky pro masivní těžby v navazujících, čistě smrkových porostech. Za povšimnutí stojí graf kůrovcových těžeb (příloha). Z něho je patrno, že současné ekologistické vedení Františka Krejčího spíše naplňuje parametry dřevařské lobby nežli instituce mající v patrnosti ochranu přírody.
Aktivity na hraně, či za hranou zákona
Jejich počátky sahají do roku 1993 – kdy František Krejčí – z pozice náměstka ředitele Správy NP Šumava připravil smlouvu mezi Správou a firmou vlastního tchána, na kterou se snažil delegovat veškerý management parku, tedy i nakládání s pozemky a těžbu. Tato smlouva měla být nevypověditelná po dobu 30 let. Byla naštěstí stopnuta Františkem Bendou, tehdejším ministrem životního prostředí.
Jednou z podivných kauz současnosti je i snaha o převedení vytápění objektů parku namísto dřevem – peletami z energeticky chudých horských luk. V ní figuruje kamarád Františka Krejčího – pan Farták. Na tento projekt – energeticky nesmyslný a finančně náročný, dostal František Krejčí dotační příslib ze Státního fondu životního prostředí – a to jak na koupi kotlů, tak na výrobu pelet. Co na tom, že odborné posudky říkají, že vnesená energie převyšuje získanou. Současně těžby v řádu statisíců kubíků (viz tabulka kůrovcových těžeb) je provázena mnoha problémy a také krádežemi. Prostřednictvím LesIS – jsou zadávány tendry. Než jsou vyhodnoceny a zpracovány – uplyne příliš dlouhá doba. Kůrovec z postižených porostů stihne vylítnout a napadnout další hektary lesů. To vede k tomu, že nakonec je k těžbě přizvána firma, která je danému místu nejblíže. Nikdo pak neví, kdo kde těží a za kolik. Smýcené dřevo se měří kuriózním způsobem ve prospěch těžařských firem. Nikdo z personálu se však neodvažuje ani hlesnout. Bují bossing, plukovník kalamitního štábu vyhrožuje se ztrátou zaměstnání. Stává se i to, že těžařské firmy dodatečně shánějí papíry na dřevo, které nikdo nepostrádá!!
Dalším paradoxem je, že i při drastických těžbách nemají místní obyvatelé dostatek palivového dříví.
I přes jmenované aféry a neomluvitelná odborná pochybení se vedení parku úporně drží svých židlí. Důvěřovat lidem, kteří mají na svědomí nezvratný zánik nejcennějších ekosystémů Šumavy, se může v budoucnu krutě nevyplatit. Je možné ponechat kozla zahradníkem a být slepý ke všem kouskům, které předvádí. Ale Šumavě tím pomoženo nebude. V tuto chvíli by měl být park řízen odborníky, kteří obnovu parku budou brát jako svou životní výzvu. Nebudou se bát rázných opatření, budou schopni skloubit potřeby regionu s ochranou přírody a zajistit udržitelný rozvoj oblasti. Neboť Šumava není divočinou, ale odjakživa civilizací ovlivněnou krajinou. Civilizaci nelze vymýtit, ani popřít. Civilizaci je možno jen respektovat.
