Troufám si tvrdit, že ze všech činností a prací, které lesní hospodáři v lese provádějí, je nejdůležitější obnova lesů. Na holinách vzniklých těžbou dospělých porostů i na těch, které vznikly v důsledku přírodních pohrom, je potřeba co nejdříve založit nový les.
Termín „co nejdříve" upřesňuje lesní zákon na období dvou let. Proč ten spěch? Na otevřených pasekách se jako první uchytí a rozrůstá buřeň – vysoké trávy, křoviny, ostružiní, kde by se malé stromky lesních dřevin později jen těžko prosazovaly. Lesníci rozeznávají dvě základní metody založení nových porostů – obnovu přirozenou a umělou.
Jde to samo?
Zdálo by se, že není nic jednoduššího než nechat les, aby se obnovil přirozeně, tedy vyrostl ze semen spadlých na zem z původního porostu. Je to levné, není potřeba pěstovat sazenice a pak je pracně vysazovat. Navíc počet jedinců na ploše je většinou podstatně větší než u umělé obnovy, takže je možný větší výběr a podpora kvality. Toto zmlazení porostů je také často méně zajímavé pro zvěř a snáze odrůstá. V neposlední řadě se kořenový systém semenáčků vyvíjí rovnou v místě růstu a nehrozí tak deformace špatným pěstováním sazenic nebo jejich manipulací při výsadbě.
Tento způsob obnovy lesa, který, přestože se každoročně zvyšuje, dosahuje pouze asi jedné pětiny.
Proč, když je to pro přírodu i lesní hospodářství tak výhodné? Předně, nehodí se pro všechny dřeviny.
V našich podmínkách se přirozeně obnovuje především smrk, dále buk a borovice. Přirozená obnova také neprobíhá tak přirozeně, jak nás její název klame. Lesníci musí pro její zdárný vývoj volit vhodné zásahy v původním porostu, vybírat a ponechávat na ploše nejvhodnější mateřské stromy, připravovat půdu pro uchycení semen, provádět tzv. prostřihávku, která redukuje počty jedinců pro podporu těch, které budou dále růst.
Pomáhat a chránit
Slogan naší policie by stejně tak dobře pasoval lesníkům při obnově lesa. A nejen při ní. Mladým stromkům, ať nalétlým nebo uměle vysazeným, musí na startu do jejich stoletého života člověk vydatně pomáhat. V prvních letech života totiž stromky na lesní pasece čelí mnoha nebezpečím. Vedle často tvrdých klimatických podmínek (nedejme se zmást názvem našeho klimatu, kterému se říká mírné) je to především zvěř. Mladé lesní stromky a jejich svěží výhony jsou výbornou pochoutkou veškeré spárkaté zvěře (mimo divokých prasat). Specifickým poškozením je tzv. vytloukání, kdy se srnci zbavují líčí na svých parůžcích třením o kmínky mladých stromků.
Lesníkům nezbývá než malé stromky chránit. Natírat repelenty odpuzujícími mlsnou vysokou nebo mechanicky chránit jednotlivé cenné dřeviny. Listnáče nebo výsadby v místech s velkou koncentrací vysoké zvěře se pak často musí chránit oplocením celé mladé lesní kultury. Dřevěné laťkové ploty nebo drátěná pletiva s velkými oky nemají zabránit houbařům v přístupu na pohádková naleziště, jak si mnozí myslí, ale uchránit lesní dorost před škodami způsobenými zvěří. Sázení není hazard
Tedy alespoň v lese. Výsadba sazenic patří k hlavním metodám obnovy lesa. V lese jsme si zvykli říkat jí umělá obnova, ale zasloužila by si spíš přívlastek umná. Ani tato metoda vzniku nového lesa totiž není nic jednoduchého.
Předně – sazenice, které se používají k sadbě, musí mít žádoucí původ. Co je v lidském společenství choulostivá etická záležitost, je v případě lesních dřevin nezbytná podmínka.
Lesy jsou u nás rozděleny podle svého charakteru a přírodních podmínek do přírodních oblastí a vegetačních (výškových) stupňů. Je pochopitelné, že stromky, jejichž rodiče pocházeli z lužních lesů, si nepovedou nijak zdárně na větrem a mrazem týrané horské stráni a naopak. Ke sběru osiva pro budoucí sazenice se také uznávají jen mateřské porosty vynikajících vlastností – tzv. uznané porosty. A geneticky nejkvalitnější populace vzchází ze sběrů semen v semenných sadech. Ty vznikají výsadbou klonů, nejčastěji roubovanců, nejkvalitnějších jedinců. Jejich potomstvo pak má šanci stát se nejcennější populací v nových porostech.
Ještě než se vydáme s náloží sazenic a motykou nebo speciálním rýčem do lesa, podívejme se do lesní školky. Lépe řečeno lesních školek. Ty musí ročně pro potřeby zalesňování vyprodukovat okolo sta miliónů sazenic! Připravit osivo, aby vyklíčilo, vyset, pečovat o klíčící semenáčky, chránit je před nejrůznějšími chorobami, přesazovat, u listnáčů v určité hloubce v půdě podřezávat, aby se podpořil bohatý rozvoj kořenového systému. Na závěr po dvou až pěti letech sazenice vyzvednout, vytřídit a připravit k expedici. Pochopitelně řádně evidovat, aby se žádoucí genofond dané dřeviny dostal do odpovídající oblasti.
Od chvíle, kdy sazenice opustí záhony lesní školky, nastává boj s pečlivostí, časem a počasím.
Sazenice, které mají být vysazeny, nesmí být narašené, nesmí jim oschnout kořeny (pokud nejsou expedovány jako obalená sadba v různých nádobách nebo sáčcích). Úspěch výsadby spočívá v mnoha faktorech. Ve správném postupu sadby. V půdních podmínkách a v posledních letech stále vrtošivějším jarním počasí, kdy se doba mezi rozmrznutím půdy a nástupem takřka tropických veder (letos již v dubnu!) dramaticky zkracuje. A hned po ujmutí sazenic čeká lesníky neustávající boj – ožínání agresivní a utlačující buřeně okolo sazenic, bránění zvěři v okusu a vytloukání, doplňování sazenic, které padly v boji s nepříznivými podmínkami. Válečná terminologie je zde použita pochopitelně v nadsázce, ale věřte, že nový les se opravdu nerodí nijak lehce.
Kýžený stav v obnově lesa má jméno zajištěná kultura.
Mladé stromky už neohrozí zvěř ani buřeň a na dané ploše jich zůstává odpovídající množství.
Lesníkům dává zákon na dosažení tohoto stavu sedm let. Nesmírně důležitých sedm let. Zakládají totiž les, který nás bude následujících sto let v krajině provázet, chránit půdu, zadržovat vodu, a který naši pravnuci, až jim odevzdá zdravé, vonící dřevo, znovu obnoví. *
