ÚHEL POHLEDU
Stávající způsoby hospodaření v lesích selhaly, tak proč nepřistoupit ke změně?
Při projednávání novely zákona o lesích proběhlo v polovině června první kolo jednání na úrovni poslaneckých výborů pro zemědělství a životní prostředí. Poté, co se mi dostalo do rukou vypořádání připomínek a pozměňovacích návrhů ministerstvem zemědělství, které si dávno spíše zaslouží název ministerstvo kalamitotvorby, začal jsem psát tento text. Měli by si jej přečíst především naši zákonodárci. A neměli by se nechat ohlupovat těmi, kteří tráví svůj profesní život v měkké domácí obuvi, ale spíše naslouchat těm, kteří chodí v holínkách, v lepším případě v ošoupaných trekových botách. Ani veřejnost, tedy lid obecný, by se neměla nechat do nekonečna ohlupovat a nechat si všechno líbit, respektive všechno skousnout. Protože jde o bytí a nebytí.
Proč ten dramatický tón? Zachování lesů, byť možná v jiné podobě, než si představujeme, znamená i zachování života v této zemi. Už si pomalu uvědomujeme, že bez vody jsme nahraní. Voda znamená půdu, ta dává předpoklady pro zachování a udržení podoby krajiny a na to se váže nějaká ta biodiverzita – tedy soustava vzájemně provázaných organismů, bez kterých to také nejde. Neopylené stromy po úhynu včel jsou jen vrcholkem Kilimandžára katastrof, které už netrpělivě přešlapují za dveřmi, pokud se k zemi, „kterou jsme si jen vypůjčili od svých dětí", nebudeme chovat „slušně".
Jednou z podob této slušnosti je stav našich lesů, respektive jejich zachování (tentokrát bez uvozovek) na věčné časy. Každý, tedy i v oboru laik, vidí, že se s našimi lesy něco děje, že hromadně chřadnou, což každému signalizuje, že je potřeba pro jejich zachování něco změnit, protože se asi v minulosti něco dělalo špatně. S měnícím se klimatem teď už narychlo nenaděláme nic, ale můžeme lesy této změně přizpůsobovat, byť to bude běh na dlouhou trať.
DUŠAN UTINEK
Celý článek najdete v Lidových novinách.
