Celý život se živím jako novinář, lépe řečeno redaktor, který prolezl celostátní deníky, okresní týdeníky, odborné měsíčníky, rozhlasová studia a krátce i tiskovou agenturu. Pero do ruky, abych napsal první pamflet, jsem vzal ve třetí třídě ZDŠ a v osmé už pořádal o hlavní přestávce vysílání školního rozhlasu. I když mi inkoust koluje v žilách, původně jsem se vyučil v lese a získal kvalifikaci dřevorubce s povolením kácet. Na Karlově univerzitě jsem měl tím pádem jako dělnický kádr ke studiu žurnalistiky dveře dokořán a je dost možné, že mi kantoři do určité míry museli tolerovat poněkud neotesané mravy a přístup k probírané látce.
V učení jsem musel vytrpět krušné chvilky, ale vzpomínám i na veselé historky, jichž jsem se jako protagonista zúčastnil. Například jsem asistoval při založení požáru lesa nedaleko Lomnice nad Popelkou. Mistr odborného výcviku se tehdy snažil nás, učně, poučit o tom, jak snadno se suché dřevo vznítí a jak nesnadné je dostat oheň pod kontrolu. Aby byla výuka opravdu názorná, podpálil hromadu klestí. Plameny začaly ihned s nebývalou chutí olizovat větve a chvojí, v mžiku přeskočily i na vzrostlé stromy. Snažili jsme se tomu všemi silami zabránit, ale marně. Na pomoc musel přispěchat a hrozící vypálení mnohahektarového porostu zastavit až povolaný sbor požárníků z nedalekého města. Od té doby vím, že není radno v lese manipulovat se zápalkami - a to ani z výchovných důvodů.
Přestože les se nestal mým pracovištěm, rád se do něj vracím a trávím v něm šťastné chvíle klidu a uvolnění. Naše víkendová chalupa v Máchově kraji je bory obklopena a procházky nebo delší výlety směřují nejčastěji do těchto oáz zeleně, vůní pryskyřic a šumění korun. V tomto lesním království zrají borůvky a brusinky, hojně se vyskytují hřibovité houby a nemusíte mít příliš štěstí, abyste narazili na divoká zvířátka. Scenérii dokreslují charakteristické monumenty z pískovce. Jenže les nemá jen přátele. Často hoří, jakmile půda jen trochu oschne. Ohniska požáru vznikají na nejnepřístupnějších místech a zlikvidovat je vyžaduje často nadlidské úsilí hasičů. Červený kohout nenavštěvuje tento kout Kokořínska náhodou. Víme, že mezi sebou máme žháře, který z nějakých, pouze jemu známých, pohnutek zapaluje. Hasičská siréna v obci houká opravdu často. Jak jsem už poznamenal, lehko se lesní porost vznítí, těžko však oheň krotí. Proto bývá důležité objevit požár co nejdříve a s hašením neotálet. Uvědomil jsem si to, když jsem při nedávném výletu na kole zahlédl lehký kouřový opar, který se vznášel nad korunami. Nebyl jsem si zcela jistý, jestli les zachvátil požár. Zkuste volat hasiče, aby se pak ukázalo, že si jen parta lesních dělníků rozdělala ohníček, aby si ohřála oběd! Ale převážila obava, že otálením způsobím zbytečné škody, a pomoc přivolal. Trvalo několik hodin, kdy hasičské stříkačky bojovaly s plameny, než byla hrozba vypálení lesa ta tam.
Člověku se vždy dostaví příjemný pocit, když dokáže něco, o čem pochyboval. Mohl jsem si namluvit, že žádné nebezpečí nehrozí, a ponechat přírodu svému osudu. Teď vím, že utíkat před zodpovědností se nikdy nemá. Plameny výčitek svědomí člověka lehce dostihnou...
Pavel Kačer
