Národní park Šumava nepřestává být vroucím kotlem, v němž bohužel nedochází k názorovému tříbení, jak zlepšit ochranu přírody, ochranu živočichů nebo ochranu lesních společenstev. Nedávno udělila Česká inspekce životního prostředí Správě Národního parku pokutu, mimo jiné za údajné nedodržování ochrany ptáků a nyní se zcela čerstvě podobnou stížností různých ekologistů zabývala delegace Evropské komise, která se dokonce přijela na Šumavu podívat. Téma ochrany ptáků je na Šumavě ostatně velmi živé. Vzpomeňme, s jakou mediální pozorností byl vyhlášen ptákem roku tetřev, jehož poslední životaschopná populace žije na Šumavě. Vše se týká toho, že ptáci jsou údajně fatálně rušeni, např. při těžbě kůrovci napadených stromů, pomocí níž se současné vedení Správy NPŠ snaží gradaci kůrovce zcela utlumit.

Vraťme se ale ke kořenům Kauzy Národního parku Šumava, která se do současnosti rozrostla do téměř neuchopitelných rozměrů a pro mnohé se stala ideologickým symbolem environmentální orientace. Vzpomeňme na začátky formování „Hnutí za divokou Šumavu”, jak by se dalo označit angažování Duhy a jejího exponenta MVDr. Bláhy. Ideologičtí vůdci to nyní již neříkají nahlas, protože se divočina obtížně obhajuje, ale onen kotel stále rozehřívá až fanaticky prosazovaná ideologie, že pouze všemocná „Příroda” je schopna očistit Národní park od „lidského bláznovství”, kterým člověk poznamenal lesy a celou krajinu; stačí jen vše nechat být na pokoji. Heslo „Nechme přírodu přírodě, protože jen ona ví, co jest třeba činit”, které kdysi vyslovil Bibelritter, zní aktivistům hnutí, stejně jako mnohým intelektuálům a kupodivu i četným přírodovědcům jako Božská mantra. Vedlo to až k tomu, že se pod ochranou tehdejšího ministra Bursíka rozvíjelo učení o ochraně „přírodních procesů” a vytváření Divočiny, na námitky, že ta pravá amerického tipu se u nás již nezachovala, tak aspoň ”divočiny v evropské mutaci”. Taková totiž údajně sama vznikne, když vše ponecháme bez lidské intervence. Jeden profesor z Jihočeské university hovořil v zeleném opojení také o „Pustině”, což ale příliš připomínalo, že Šumava je vlastně kulturní, ale (němci) opuštěná krajina a tak byl zřejmě umlčen. Vznikl bizardní výraz „Bezzásahovost” a od té doby je na pranýři „škodlivé zasahování” na rozdíl od „přírodě prospěšného nezasahování”, které údajně např. prospívá tetřevovi. Není sporu o tom, že pod povrchem třenic o správném způsobu ochrany ptáků a přírody bublá ideologický svár, v němž se toto téma a zvláště ochrana tetřeva (ptáka roku) patrně stává pouze zástupným problémem pro prosazení „divočiny v srdci Evropy”. Byly to vždy ideologie, které dovedly lidi, včetně aspoň části inteligence a „vědců” zfanatizovat, přivést k tomu, aby je bezmezně prosazovali, obhajovali i za cenu polopravd nebo lží.

Bude ČIŽP nestranná a bude opravdu hledat objektivní pravdu?

V minulých dnech Česká inspekce životního prostředí obdržela Oznámení o podezření ze spáchání přestupku, který se zčásti týká rovněž ptáků.

A.Podle ustanovení § 88, odst. 1, písm. e, ZOPK – za nedovolený zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů.  Např. mimo jiné také těch druhů ptáků hnízdících v doupných stromech a za způsobení změn jejich biotopů a likvidaci hnízdních příležitostí po desítky let

B.Podle ustanovení § 88, odst. 2, písm. n, ZOPK – za vykonávání činnosti pro které je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody. Jde o souhlas k provádění managementu nezasahování v různých podobách, který by ekosystémově, vskutku komplexně vyhodnotil možná rizika hynutí lesa a dopady na přirozenou diverzitu, strukturu a funkci jednotlivých, specifických chráněných lesních ekosystémů, na všechny složky ekosystémů, živočichy a životní prostředí obecně.

V dalším textu Oznámení se rozvádí: Tím, že příslušná vedení Správ Národního parku Šumava a Ministři životního prostředí ČR nastolili při spravování lesa management nezasahování, došlo zejména po postižení území orkánem Kyril a nezpracování části polomů k rozsáhlé kůrovcové gradaci a uhynutí dospělého smrkového lesa, do současné doby na ploše více než 10 - 15 tis. ha. Zde se odhadem kolem 3 mil. kusů uhynulých stromů postupně láme a padá k zemi. Mimo to vznikly v místech, kde bylo možno přemnoženého kůrovce hubit, rozsáhlé paseky o rozloze přesahující nyní více než 3 tis. ha. To vše se událo na území Ptačí oblasti Šumava (Natura 2000), vyhlášené v roce 2004 na ploše 96,8 tis. ha, podle směrnic 79/409/EHS a 92/43/EHS. Její významnou součástí je také území NPŠ (68,0 tis. ha). Ptačí oblast byla vyhlášena k ochraně řady druhů ptáků, mimo jiné také těch, kteří hnízdí v dutinách starých stromů, šplhavců a sov. Jde o druhy: datel černý, silně až kriticky ohrožené druhy: datlík tříprstý, kulíšek nejmenší, sýc rousný, včetně strakapouda bělohřbetého a vymizelého puštíka bělavého, jenž je nyní reintrodukován.

V důsledku uhynutí lesa a postupného popadání dospělých stromů došlo k vážnému postižení biotopu zmíněných ptačích druhů, včetně tetřeva hlušce a dalších druhů živočichů, ale v případě ptáků hnízdících v dutinách starých stromů k neoddiskutovatelné likvidaci jejich hnízdních příležitostí. Navíc na dobu 70 až 100 let, než zde stromy natolik zestárnou, aby znovu poskytly příležitost ke hnízdění.

Co je při ochraně ptáků a živočichů primárním úkolem

V neutuchající diskusi o Národním parku Šumava, o oprávněnosti současně nastoleného managementu omezování početnosti lýkožrouta smrkového a utlumení velkoplošného hynutí smrkových lesů, se bohužel často zcela pomíjí priority ochrany přírody, kauzalita jevů a nedbá se o to, co je příčinou a co následkem. Na jedné straně se obviňuje a pokutuje současná Správa NPŠ za to, že při tlumení kůrovcové gradace ruší tetřeva hlušce (laik to jistě nechápe) a při tom se zcela pomíjí, že to byla Česká inspekce životního prostředí, kdo svou nečinností nastartoval nebývalé přemnožení kůrovce v oblasti Šumavy a dopustil, že se celé řadě druhů, včetně tetřeva, nevratně změnil biotop. Nezasahování, tj. nezpracování polomu po orkánu Kyril a další managementová opatření, která umožnila, aby se kůrovec v dřívějších hospodářsky využívaných smrčinách samovolně vývíjel, totiž nebyla komplexně posouzena, ač jde o požadavek jmenovaný evropskou směrnicí. Nyní se zabývá „rušením tetřeva hlukem” v souvislosti s tlumením početnosti kůrovce a vůbec neregistruje, že nejen zmíněným druhům ptáků hnízdícím v dutinách, ale také tetřevu může velkoplošné uhynutí lesa zásadně narušit biotop, zcela znemožnit nebo omezit hnízdění, likvidovat úkryty a potravní nabídku. V případě tetřeva je v uhynulém lese fatálně ohroženo odchování kuřat tím, že hrabavý kur nenalézá v zatravnatěném mrtvém lese hrabanku a hmyz v ní, vymizeli zde mravenci a jejich mraveniště s kuklami, mizí nebo již vyhynuly plodící porosty borůvek, na nich larvy hmyzu a plody, které jsou tetřeví potravou pro velkou část roku.

Lze se oprávněně domnívat, že v situaci, kdy by byl tetřev po velkoplošném uhynutí lesa zcela jistě ohrožen a ztratil podmínky k životu, není podstatné řešit, zda mu vadí dočasné rušení, ale je zásadní usilovat o zachování jeho přirozeného biotopu, aby mohl žít a množit se. Příhodné podmínky nalézá (nejen tetřev, ale i borůvka a mravenci) v rozvolněném starém (živém) lese, kde jednotlivě nebo v hloučcích pozvolně usýchají stromy (jak jinak než po napadení kůrovci), ale zároveň průběžně odrůstají jejich mladší generace. Takový les je prostorově členěný, se světlinami, často s příměsí jeřábu nebo osiky či břízy, s vitálními a plodícími porosty borůvky a hojnými mraveništi. Popsaný „přírodě blízký les” nevznikne z bývalých jednověkých, hospodářských monokultur tím, že je necháme  jednorázově uhynout, protože tak vyroste opět pouze jednověký les. Ukazuje se, že tuto jednoduchou pravdu nepochopí (nebo nechce pochopit) nejen mladý aktivista nebo máma od plotny, ale ani universitní profesor nebo slovutný vědec. Tvrdíme, takový les se dá pouze vytvořit lesnickým managementem „regulovaného rozpadu”, tj. pomocí permanentního tlumení početnosti kůrovce, pozvolným prosvětlováním lesa a iniciováním a ochranou přirozené obnovy. Bohužel stále platí, co se říká o kovářích a kovářičcích a co bylo už dříve zmíněno  - o ševci, jenž se má držet svého kopyta. Lesníci totiž nejsou jen „dřevožrouti”.

Co prosazují evropské směrnice

Rovněž s přihlédnutím ke směrnicím o ochraně volně žijících ptáků (79/409/EHS) je třeba zmínit čl. 3, bod 2, kde se za zásadní pro ochranu ptáků považuje ochrana, uchování a obnova biotopů, mimo jiné dle bodu 2b udržováním a péči v souladu s ekologickými potřebami nebo přímo dle bodu 2c,d obnovou či jejich vytvářením. Podobně se v případě směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (92/43/EHS) poukazuje na článek 2, bodu 2, že cílem opatření, přijímaných na základě této směrnice je zachování nebo obnova příznivého stavu ... stanovišť druhů volně žijících živočichů a rostlin ... Ve článku 6, bodu 1 se zmiňuje potřeba vypracování plánů péče a v bodu 2 a 3 se výslovně upozorňuje na to, že jakýkoli plán nebo projekt, který bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv ... podléhá odpovídajícímu posouzení jeho důsledků s ohledem na cíle ochrany. Evropské směrnice tudíž v prvé řadě logicky a správně prosazují ochranu, obnovu nebo vytváření biotopu a až pak zmiňují ochranu před rušením. Stěžovatelé u nás naopak zdůrazňují rušení a o ochraně či dokonce možnosti vytvářet biotop mlčí nebo z ideologických pohnutek to ani nepřipouštějí. Architektem přirozeného lesa je přece kůrovec, jak s oblibou tvrdí pan RNDr. M. Vlašín. Pokud jde o námitku, že důsledky tzv. nezasahování nebyly nejprve komplexně posouzeny a pak teprve prosazovány, bude zajímavé sledovat, jaké stanovisko k tomu zaujme ČIŽP.