Z ekonomických ani hospodářských důvodů nelze podceňovat návrh nově se rodící vlády na obsazení dalšího ministra životního prostředí.
Začalo to nešťastně již po sametové revoluci. Na uvedený post se protlačil ministr, který byl po půl roce premiérem z vlády odvolán pro utajovanou údajnou spolupráci se Státní bezpečností. Následně nastoupila řada ministrů, obsazovaných s politickou zásadou, aby se na každého dostalo. KDU-ČSL jmenovala i pana Ambrozka, který se ”proslavil” neustálými protesty ve vládě s hrozbou odstoupením z koalice, pokud nebudou přijaty jeho návrhy vedoucí k současné devastaci Národního parku Šumava, k blokaci energetiky i chaoticky přijímané legislativě. Není zapotřebí popisovat působení pana Bursíka, který způsobil vyčíslitelné ekonomické škody nadstandardním prosazováním obnovitelných zdrojů včetně větrníků, solárek i biopaliv, navyšujících neúměrně cenu za energii, zablokováním jaderné energetiky i prosazováním milionových finančních příspěvků ze státního rozpočtu na zastavení dosud neprokázaného globálního oteplování Země.
V souhrnu lze konstatovat, že všichni dosavadní ministři, vyjma paní Bízkové, způsobili státu i národnímu hospodářství zcela zbytečné, dlouhodobé škody, které se budou odstraňovat řadu let. Výsledek jejich působení při proklamovaném zlepšování životního prostředí byl v celkovém souhrnu dosti chabý.
Uvedené smutné zkušenosti by měly být poučením především pro TOP 09 při prosazování ministra, který by dále pokračoval v popsané utopistické ”ochraně” životního prostředí. Neměly by se do nekonečna opakovat stále stejné a nedomyšlené chyby, na které všichni doplácíme.
Autor je bývalý poradce ministrů průmyslu a obchodu
