Jedním z nejhorších ekonomických projevů státu je řízení státních podniků. Přidejme k tomu ještě podniky řízené obcemi, protože princip řízení je stejný.

A pravděpodobně mnohem více. Vliv a odpovědnost majitele podniku

Jedním z nejhorších ekonomických projevů státu je řízení státních podniků. Přidejme k tomu ještě podniky řízené obcemi, protože princip řízení je stejný.

Pokusme se nejprve popsat, jak jsou vlastně tyto podniky řízeny. Celková odpovědnost je svěřena "vlastníkovi", což je vždy jakýsi kolektivní orgán, ve skutečnosti representant voličů. Representanty určí ministerstvo, magistrát nebo obecní úřad, ale nakonec je "vlastník" bez výjimky skupina nějakým pochybným způsobem určených lidí, kteří vykonávají roli vlastníků. Už sám o sobě je tento mechanismus tak nesmyslný a alibistický, že nemá cenu jej podrobně komentovat. V každém případě je naprosto evidentní, že  skutečná odpovědnost za podnikání, tedy nesdělitelná odpovědnost vlastníka, je v těchto případech prakticky nulová . Na otázku "Je kapitál vložený do těchto podniků produktivní?" nehledá ani nikdo odpověď.

Když už jsme u těch voličů, kteří jsou skutečnými vlastníky. V kterém volebním programu je vysvětlen princip a systém řízení státních a obecních podniků? V žádném.  Čistě prakticky tak vlastně nemá k řízení nikdo skutečně ověřený mandát . A podle toho to také vypadá. Političtí representanti se sami vzájemně zvolí, nebo jmenují do dozorčích rad a podobných orgánů a naprosto bez jakéhokoliv dohledu a kvalifikace řídí. Tj. chodí na zasedání a tam "moudře" rozhodují o čemkoliv a kdykoliv a hlavně jakkoliv. A nikdo se ani nepokusil systémově tento proces podchytit a uspořádat. A je to pochopitelné, protože samo ministerstvo financí, které by rozhodně mělo být v čele těchto aktivit, nemá ani představu o tom, jak by měl takový systém vypadat.

Je tedy asi na místě zeptat se, jak si na tom s řízením státních a obecních podniků stojíme. Z důvodů, které jsou každému alespoň trochu znalému ekonomovi jasné, se věnuji pouze dvěma pohledům – produktivitě mezd (osobních nákladů) a produktivitě služeb. Jen tyto dva pohledy totiž ukazují na tak neuvěřitelně vysoké neefektivity, že další, podrobnější analýzy už nejsou potřeba. Ke zkoumání stavu hospodaření použijeme dva ukazatele:

Přidaná hodnota / osobní náklady

Přidaná hodnota / služby

Pozn.: Zisk není dobrým měřením, protože se často jedná o tržní mechanismus s regulovanou nebo jinak ovlivněnou cenou a ziskovost potom není důsledkem tržního vztahu, ale důsledkem existence různě zajištěného monopolu. Přidaná hodnota v čitateli je daleko silnější a přesnější hodnocení a odpovídá základnímu cíli a poslání těchto podniků.

Z těchto dvou vybraných ukazatelů je bezpochyby třeba požadovat vrůstající trend, je to sama podstata podnikání. Podívejte se na privátní podnikatelské subjekty, tam je prakticky bez výjimky splněno, že pokud není trend rostoucí, dostane se podnik do velkých potíží.

Vyberte si kterýkoliv podnik

Státní a obecní podniky by měly mít své výsledky zveřejněné v obchodním rejstříku. Pohříchu se ještě stále objevuje "Data nebyla dosud digitalizována", takže není vždy k dispozici ani základní, auditovaná závěrka. Ale tato práce nesloužila k tomu, abychom analyzovali všechny podniky, pouze k tomu, abychom se mohli seznámit s dopady systému správy a řízení těchto podniků. Proto jsem k analýze vybral, celkem dost náhodně, tyto podniky:

Lesy ČR, Povodí Vltavy, Povodí Ohře, DP Praha, ČSA, Letiště Praha, České dráhy.

A jaké zvolit kriterium "úspěšnosti"? Nabízí se pochopitelně srovnání s privátním sektorem, ale to je snad až příliš tvrdé kriterium, které navíc ještě nemusí být přesně k dispozici. Stačí konstatovat, že takové srovnání prostě státní a obecní podniky vůbec nesnesou. Ono ale stačí srovnat ve vývoji zvolené podniky "samy se sebou", tj.  jako požadovanou hodnotu výše uvedených kriterií jsem zvolil hodnotu, která už byla dosažena, a to, pro ještě opatrnější přistup, dokonce druhou nejvyšší hodnotu ve sledovaném období .

Sledovaným obdobím se stalo desetiletí 2001 – 2010. Toto období v sobě integruje pohled na dobu ekonomické konjunktury i krize, na dobu, kdy se měnily politické garnitury v čele státu, na dobu neustálých proklamací o potřebné efektivitě, o tlaku na příjmovou stránku rozpočtu i o ekonomické odpovědnosti. Cílem bylo ukázat, že celá tato oblast je systémově hrubě špatně pojata (řízena by bylo příliš silné slovo).

Příklady:

Podnik Lesy České republiky – ukazatel Přidaná hodnota / osobní náklady

Jako referenční hodnotu vezmeme hodnotu roku 2006 – 2,88. Zcela evidentně (roky 2001, 2006, 2010) je referenční hodnota dosažitelná a nestavíme tak před podnik nějaké "bláznivé" kriterium.

Při srovnání této hodnoty s ostatními roky vypočteme produktivně vyplacené mzdy a zbývající část mezd označíme za neproduktivní. Tak například v roce 2002 bylo vyplaceno 908 mil. Kč na osobních nákladech, z toho 274,4 mil. Kč neproduktivně. Když tyto neproduktivity sečteme za celé desetiletí, dostaneme částku 3 509, pro jistotu slovy: tři a půl miliardy korun, zbytečně, tj. neproduktivně vyplacených osobních nákladů

Podnik Letiště Praha – Přidaná hodnota / osobní náklady

To je přímo ukázkový případ trvale klesajícího ukazatele, který má ovšem ve zdravém podniku růst. S tímo trendem by každý privátní podnik, působící v plném konkurenčním prostředí dávno zkrachoval. Hodnota celkové neproduktivity osobních nákladů činí 1 547 mil. Kč.

Podnik Dopravní podnik Praha – Přidaná hodnota / služby

I když nepoužijeme velmi lákovou hodnotu roku 2005, ale pouze menší z roku 2006, činí neproduktivita služeb celkem 3 574 mil. Kč.

Tak bychom mohli pokračovat dále, vyhozené miliardy narůstají dost šíleným tempem (suverénně vedou ČSA, v patách jim kráčí České dráhy) a ztrácejí se bez ohledu na změny v managementu nebo dozorčích radách, bez ohledu na krize a konjunktury a hlavně bez ohledu na voliče.

A jak to všechno dopadlo?

Nejprve trend, který je nejdůležitější. Ani jeden podnik nevykazuje výsledky, které by se vůbec rozumným trendem daly nazvat.  První závěr tedy je, že pokud je náhodou dosaženo v některých letech trochu lepších hodnot, tak se rozhodně nejedná o cílený proces, ale o příznivou shodu okolností.  Nejčastěji je to způsobeno "nestabilitou" v tržním prostředí nebo cenovým regulačním mechanismem v podmínkách monopolu. Jsou-li náhodně výsledky lepší, není to managerskou prací a podnik není schopen takový stav udržet.

Mohl bych doložit každé číslo, každý krok, ale ono to nemá cenu. Daleko důležitější je celkový pohled a souhrn výsledků. Konečně všechna data pocházejí z veřejných zdrojů (výroční zprávy), a jsou potvrzena renomovanými auditory. Může si to každý spočítat a také i pro jiné podniky. Jen mě například napadá otázka:  Páni ministři, primátoři a starostové, máte taková čísla vůbec k dispozici? A zamysleli jste se už někdy nad nimi? Přesvědčili jste se, jestli vámi nominovaní zástupci v dozorčích radách s takovými postupy vůbec umí pracovat?

Celkem jednoduché výpočty prokazují, že  ve vybraných podnicích se díky neproduktivitě jen oněch dvou vybraných zdrojů prošustrovalo celkem nejméně 106 miliard korun  za uvedené desetiletí, a to ještě nejsou všechna data k dispozici, u některých podniků a let se objeví lakonické "data nebyla ještě digitalizována", nebo potřebný údaj úplně chybí. Kdybychom použili ještě měření produktivity aktiv a cizích zdrojů dostali bychom pravděpodobně číslo, z kterého by se nám rozhodně zatočila hlava. A šli bychom nejspíše "zvonit klíči".

Komu vlastně chybí těch 106 miliard korun? A kde jsou?

I při velmi opatrných odhadech se v celé oblasti státních a obecních podniků nepochybně jedná o desítky miliard korun ročně. Tyto miliardy vyhazujeme v době, kdy stejná částka je neuvěřitelně konfliktní ve formě zvyšování DPH, v době, kdy cca jedna miliarda je klíčovým problémem zákona o rozpočtovém určení daní a v době, kdy ve všech obcích a také státu chybí každý milión na infrastrukturu.

Rozhodně nechci podnítit diskusi o konkrétních podnicích, to by bylo "o hladinu níže".  Diskuse musí vzniknout o tom, jestli ten systém "politických" representantů v čele podniků neslouží náhodou pouze k tomu, aby se mohli platit "z nějakých peněz" jednotliví politici a aktivity politických stran .

Nový zákon – nový pořádek.

V současné době se připravuje nový zákon. Když nic jiného, tak kvitujme s povděkem, že si toho vůbec někdo všiml a že "se s tím něco dělá". Nový zákon je teprve ve zpracování a tak jej lze těžko hodnotit, ale základní teze jsou už na světě. Podívejme se, jestli jsme vykročili tím správným směrem:

Výběr kvalifikovaného zástupce:

Zákon uvažuje o jakémsi výběrovém řízení, o jehož smyslu a účinnosti lze asi dost úspěšně pochybovat.  Kdo vlastně posoudí "kvalifikaci"? A jakou?

Výběr odborníka podle klasických kriterií, tj. "znalosti + zkušenosti + dosažené výsledky" je tak nedefinovatelný, že nemůže přinést objektivnější výsledky. Nakonec, bez dalšího zdůvodnění, se do dozorčích rad a představenstev dostanou opět známí známých a penězovod do kapes vyvolených a ke stranickým pokladnám bude jen delší a náročnější. Celý systém je především alibismem, útěkem před konkrétní odpovědností a zakrýváním podstaty věci.

Výběr odborníka tímto způsobem povede naprosto určitě k tomu, že se smaže hranice odpovědnosti mezi výkonem funkce managementu a výkon funkce "vlastníka". Odborník bude zasahovat do managerských pravomocí, za to podnikatelskou odpovědnost neponese nadále nikdo. Praxe to jednoznačně ukazuje a navrhovaný postup tomu ještě napomáhá.  Když už by takový odborník měl být určen, tak to musí být odborník na podnikání a na management a nikoliv na předmět podnikání toho, kterého podniku . Jenže takového odborníka navrhovaný způsob výběru vůbec určit nemůže, a ani nebude k dispozici. Role vlastníka je totiž nesdělitelná.

Výkon práce "zástupců a odborníků":

Zde je pávě ten zakopaný pes. V celém státním sektoru neexistuje systémový nástroj, který by podporoval práci a měření výsledků těchto "odborníků"

V zákonu se ještě objevuje skrytý problém "realizace volebních programů". Jestliže budou jmenováni odborníci skutečně bez ohledu na stranickou příslušnost, tak jak chce vládnoucí strana (koalice) zajistit plnění svého programu ve směru ke státním a obecním podnikům? Vždyť ono by to potom vůbec nešlo. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodujícím kriteriem pro výběr "odborníka" bude schopnost prosazovat volební program, i když skrytě. Ale to je špatně. K prosazování volebního programu přece musí mít politici také nástroje.  Jediným, skutečně průřezovým a cílovým kriteriem, které nebude nikdy závislé na politických programech je produktivita kapitálu, měřena produktivitou jednotlivých zdrojů . Tento přístup je také schopen velmi přesně oddělit majitelskou a managerskou odpovědnost.

Řešení – jedno z možných:

Nebylo by poctivé, abych jen kritizoval. Ve správě a řízení státních a obecních podniků se musí něco změnit. Několik návrhů, které by určitě pomohly:

1. Profesionalizace státních (obecních) zástupců:

Bez skutečné profesionalizace bude státní (obecný) dohled vždycky jen pouhou iluzí. Nejjednodušším mechanismem je profesionál v dresu ministerstva financí, ale bylo by možné představit si i profesionála přímo jmenovaného příslušným odborným ministerstvem, nad jehož prací by ministerstvo financí vykonávalo dohled. Důležité hlavně je, aby tento profesionál měl ve správním orgánu relevantní postavení. Podstatou jeho působení bude dohled a výkon pravomocí směrem k produktivitě podniku (zdrojů v podniku). Placen bude z ministerstva a nikoliv z peněz podniku. Odpovědnost má za to, že podnik je úspěšně řízen a že se chová jako podnikatelský subjekt.

Pozn.: Tento systém je velmi snadno "samofinancovatelný". Každý podnik zaplatí ministerstvu stejnou částku, kterou by platil členovi správního orgánu a z těchto peněz se velmi snadno celý systém financuje (a ještě zbude).

2. Standardizace stanov a legislativního základu:

Abychom mohli podniky efektivně a systémově řídit, musí mít v podstatných náležitostech stejnou legislativní základnu (stanovy). Ve smyslu tohoto návrhu se jedná především o skladbu a pravomoci správního orgánu. Doporučujeme:

· Státní profesionál (viz předchozí bod) – volený zvlášť, přímo valnou hromadou do funkce předsedy

- Zástupce vládní strany (koalice)

- Zástupce opozice

- Zástupce zaměstnanců

- Věcný odborník

Promyslíme-li tuto sestavu je evidentní, že většinové hlasování musí být vždy konsensuální pro několik hlavních složek podniku. Například státní profesionál + věcný odborník nemohou přehlasovat konsensuální politickou vůli s podporou zaměstnanců. Samy politické strany nemohou přehlasovat "odbornost" apod.

Doplníme-li takový systém ještě právem veto na finanční plány, investice a opatření, ke kterým neexistuje dlouhodobý plán produktivity (veto státního profesionála), máme kostru, o které lze už velmi dobře diskutovat a doladit ji.

3. Permanentní dohled:

To je základní kámen systému.  V průběhu výkonu funkce správního orgánu musí existovat permanentní dohled a kontrola práce tohoto orgánu, managementu a vývoje podniku . V současné době takovému požadavku nejvíce odpovídá strategický finanční controlling. Není cílem zde tento systém popisovat, lze je konstatovat, že podrobný návrh má v současné době k dispozici jak ministr financí (přesněji řečeno měl by mít – via stranické orgány TOP 09) tak také Svaz průmyslu a dopravy (president svazu). Ale může vzniknout i systém jiný, pokud je ve zpracovatelné podobě připraven a splní potřbnou funkci.

Pozn.: Tento nástroj – postup byl velmi úspěšně použit při analýze Dopravního podniku Praha, a.s. v létě roku 2011.

Důležité je, aby nějaký systém nastal, aby byl dostatečně průhledný a s veřejně dostupnými výsledky s potřebnou vypovídací schopností.  Teprve permanentní dohled a jeho výsledky totiž splní tu základní podmínku – zpětnou vazbu směrem k veřejnosti. Alespoň k odborné veřejnosti.  Představme si jen jako "růžový sen", že například v tomto časopise se pravidelně objeví jasné a srozumitelně interpretovatelné, přehledné výsledky s vysokou vypovídací schopností. Hned by se ve státních podnicích hospodařilo jinak.

4. Chování státního dozoru, regulačních subjektů apod.:

Nepochybnou součástí celého takového systému musí být správná práce různých regulačních úřadů a institucí. Politické programy mohou obsahovat rozmanité úmysly a je správné, aby mohly být realizovány. Ale podmínka, že musí být realizovány produktivně je vysoce nadřazená.

Představme si například jeden s často používaných mechanismů tj. cena na úrovni prokazatelně nezbytných nákladů (v předchozím roce, nebo po úpravě). To je humbuk nejhoršího charakteru, prokazatelnost nezbytných nákladů je nesmysl a navíc ještě hrubým způsobem zasahuje do kompetence managerů. Nakonec to vede k tomu, že se náklady (a dokonce v konkrétních položkách – tzv. budget management) musí utratit za každou cenu, protože "oni by nám to příště škrtli". Hrůzu tohoto způsobu řízení každý odborník zná. Jen na chvíli si představme, že by "prokazatelnost" nákladů byla odvozena od požadavku rostoucí produktivity (mezd, služeb, aktiv, odpisů, finančních nákladů), vypočtené z realizované přidané hodnoty. Zázrak.

Co tedy dál?

Především je nutné, aby zákon o výkonu funkcí ve správních orgánech (nevím v současné době, jak se bude zákon skutečně jmenovat a v jaké podobě nakonec vznikne) zakotvil skutečně odpovědnost a ne jen jakýsi politický a alibistický mechanismus.

Dále je třeba zbavit se arogantní představy, že "my" (tj. volení zástupci – parlament, zastupitelstva) a naše ev. exekutivní prodloužené ruce (ministerstva) může vybrat ty skutečné odborníky do správních orgánů. Jen skutečně profesionální zázemí může zásadním způsobem změnit situaci.

Vyvolejme diskusi.  Představuji si to tak, že základní otázkou nebude "kdo je odborník", ale "co vlastně po státních a obecních podnicích chceme".  Takto správně položená otázka má potom jednoduchou odpověď:  Chceme v každém případě produktivní využití státního (obecního) majetku.  A v zákoně také musí být tato vůle velmi silně akcentována a vidět na první pohled.

Kdo má být garantem všeho toho úsilí a změn: Nepochybně v tom musí hrát hlavní roli ministerstvo financí. Ale nemusí být samo. V zákonu by měla být jasně formulována i odpovědnost resortních ministerstev a obecních úřadů. Nejjednodušší je vztah:

Ministerstvo financí odpovídá za systémové nástroje a jejich využití (ev. změny) a resorty a obecní úřady za implementaci. V takovém případě by také bylo dost přesně vidět, kde je chyba a kdo neplní své povinnosti.  Systémově by byl problém vyřešen a přitom by bylo dost prostoru pro realizaci politických programů .

Závěr:

V náhodně vybraných sedmi státních podnicích bylo utraceno neproduktivně přes 100 miliard Kč za deset let. Je to samo o sobě hrozné číslo, ale  fakt, že ty peníze nikomu po celou dobu nechyběly a ani se o tom neví, je už skutečná katastrofa . V průměrné dluhové službě státu se jedná o cca 3 – 4 miliardy ročně navíc (nepotřebují je například ve školství?).

Nejhorší projev celého dosavadního "systému", tj. určení odborníků politickou cestou (přesněji řečeno politickým handlem) hodlá nový zákon zachovat a nemůže tedy přinést žádnou podstatnou změnu. Zcela rozhodující v současné době je otázka:

Co je cílem a posláním těchto podniků? Odpovědí je "produktivnost" . A dokud si toto zákonodárci neuvědomí, nemohou udělat dobrou práci.