Není pochyb o tom, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 15. prosince 2010 o zrušení tzv. území s omezeným vstupem, předtím klidových území, bylo pro návštěvníky Šumavy sice dočasným, ale tím nejkrásnějším a nečekaným vánočním dárkem. Stalo se tak díky podnětu navrhovatele Václava Řezníčka, který se u Nejvyššího správního soudu domáhal svých práv na svobodu pohybu, plynoucích mu z čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jmenovaný argumentoval tím, že území s omezeným vstupem zasahují do jeho ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu v „míře jdoucí tvrdostí zákazu a obrovskou rozlohou zakázaných území nad ústavně přípustnou míru”, a soud mu dal za pravdu. V následujícím nářku orgánů ochrany přírody i jejich sympatizantů, jaký bude mít rozhodnutí soudu nedozírně ničivý dopad na floru a faunu národního parku, zcela zanikla jiná skutečnost. Že orgán ochrany přírody, Správa národního parku Šumava, který kromě funkce správce parku vykonává i funkci správního orgánu na území parku, zcela zásadně pochybil a nezákonným použitím konkrétního paragrafu znemožnil v uplynulých letech turistům vstup do nejkrásnějších území národního parku. Při obhajobě svých zákazových opatření neuspěla správa ani u soudu, z důvodů chybějících podkladů a důkazů a stejně tak nepřesvědčila soud, že v místech uzavřených veřejnosti se stále diskutovanému tetřevu daří lépe, než v místech obecně přístupných. Soud také postrádal v důvodové zprávě úvahu, zda je nezbytné zákaz vstupu vztahovat na veškeré komunikace v dané oblasti a zda by pro dosažení předejití poškozování území nestačila jiná forma regulace. Dokonce z podkladů i ústních jednání u soudu vyplynulo, že účelem omezení vstupu je snaha o dlouhodobé znepřístupnění daných území, jež započalo vznikem tzv. „železné opony” po roce 1948. Takže mediální srovnávání tzv. železné opony se zelenou není až tak nadnesené.

Rozhodnutí soudu je staré téměř tři měsíce a nerozváděl bych je, kdyby současně s jednáním soudu neproběhla aktivita města Kašperské Hory, které se svým bavorským partnerským městem Grafenou připravovalo v rámci oslav „1000 let soumarských stezek mezi Bavorskem a Čechami” průchod symbolické karavany soumarů navazující na bavorské straně na další kulturní akce. Protože obě města leží na trase bývalé obchodní stezky vedoucí přes Modrý sloup Luzenským údolím, měla karavana 14 koní a 30 osob v historických krojích projít 10. června 2011 z Kašperských Hor do obce Waldhäuser. Vlastní průchod Luzenským údolím byl odhadnut na jednu hodinu. Žádost o tuto akci byla Správou národního parku zamítnuta s tím, že by došlo, cituji „ ke kumulaci negativních vlivů na úspěšnost přežívání nové generace jedinců tetřeva hlušce i stávajících dospělých jedinců”.

Srovnáme-li výše uvedené soudní řízení s touto akcí, mají obě stejného jmenovatele, kterým je opět tetřev hlušec. Proti zamítavému stanovisku se odvolala koncem roku 2010 obec Modrava, která již dlouhou dobu usiluje o zpřístupnění cesty Luzenským údolím. V odvolání poukázala na argumenty, které před třemi lety použila Správa národního parku při svém odvolání proti udělení pokuty, kterou jí měla udělit Česká inspekce životního prostředí. Není rozhodující důvod pokuty, ale argumenty, kterými se orgán ochrany přírody bránil, mj. že „.....přechodné vyrušení jednotlivých jedinců (tetřeva), i kdyby bylo prokazatelně zjištěno, nelze automaticky prohlásit za nevratné poškození celé populace...... jedinci mohou být krátkodobě vyrušeni, přemístí se na jiné místo a následně se mohou vrátit.” Pro úplnost dodejme, že odvolání obce Modrava bylo úspěšné a ministerstvo letos v únoru zrušilo rozhodnutí Správy NPŠ a věc vrátilo k novému projednání.

Jiný, daleko markantnější příklad zajímavé akce s dopadem na unikátního tetřeva se zrodil v roce 2006 vypracováním projektu na tzv. revitalizaci cesty Luzenským údolím, které je prohlašováno za lokalitu s největším výskytem tetřeva. Ano, mluvíme o cestě údolím, o jejíž zprůchodnění k Modrému sloupu usilují obce z obou stran hranice již osmnáct let a po které měla projít i výše zmíněná karavana. Projekt revitalizace předpokládal mj. vybagrování tělesa cesty v délce téměř dvou kilometrů až na úroveň terénu, přičemž většina odtěženého materiálu o kubatuře 4 000 m3 měla být odvezena napříč národním parkem, jednak do zemníku u Tříjezerní slati, ale také mimo území parku. Odvážená kubatura odpovídá zhruba 450 naloženým tatrám. Projekt se objevil znovu v roce 2009, tentokrát s názvem Odstranění části stavby. Aby nebylo pochybností, o co se jedná, je již v textu technické zprávy používán termín „demolice” a také je řádně vysvětlen za pomoci Akademického slovníku jako odstranění nepotřebné stavby až do jejích základů.

Řešení obou projektů i skladba výkresů jsou shodné. Důvodem odstranění cesty je její, a opět cituji, „nepříznivé ovlivnění hydrologických a hydrogeologických poměrů levobřežních podmáčených a pramenných svahů v údolí”. Řešiteli nechyběl ani smysl pro humor, když v technické zprávě mj. nařídil, že asi polovinu cesty budou auta při odvozu materiálu couvat a při práci se nebude smět kouřit, protože cesta je v I. zóně NP.

Pro úplné doplnění této kauzy je třeba dodat, že realizace prací měla proběhnout v termínu od 15. září do 31. října 2009, tj. v době, kdy již v těchto místech často bývá sníh, teploty jsou pod nulou a pro tetřeva začíná nejkrušnější období života, v kterém by neměl být rušen. Dobrou zprávou je fakt, že práce byly rozhodnutím úřadů na poslední chvíli zastaveny. Nikdy však není vyhráno, protože dokud cesta existuje, je naděje, že se po ní jednou bude chodit, a proto bude stále snaha najít důvody pro její odstranění.

Neboli, jak kdysi řekl jeden moudrý pán – i cesta je cíl.