V posledních dnech a týdnech zaznělo na téma budoucnosti Národního parku Šumava opět dost silných slov.

Senátor Jirsa se zase pustil do zelených a div jim nevyčetl, že přivolali orkán Kyrill. Všechno, co Správa národního parku udělala za posledních deset let, shledává špatným. Odpovědnost přičítá Straně zelených a Martinu Bursíkovi osobně.

Zapomíná přitom, že tato strana byla vládní pouze necelé tři roky a na Šumavě se rozhodovalo kontinuálně i za ministrů z ČSSD a KDU–ČSL.

Bez hněvu a věcně

V národním parku se nerozhoduje na úrovni ministra zdaleka o všem. Správa NP Šumava je úřad, který je vázán zákonem a nikoliv přímým řízením ministra. Tím méně intervencemi jednotlivých poslanců či senátorů. Oni se mají věnovat legislativě a nikoliv exekutivě. Na Šumavě existuje několik konfliktních témat, která byla do značné míry uměle vyhrocena. Tím prvním je ponechání části národního parku bez přímých zásahů člověka a to i v případě výskytu kůrovce.

Jde o způsob ochrany, který se celá léta praktikuje v sousedním Bavorském národním parku na naprosté většině jeho území (určitě na 60 procent) a který tam bude od roku 2027 bezvýjimečný. Vliv tohoto přístupu u sousedů se logicky musel odrazit u nás – na části našeho národního parku. Bylo by nesmyslné postupovat jinak. Leda jako schválnost nebo lepší poznání. K tomu prvnímu jsme se naštěstí nesnížili a to druhé nemáme. Navíc je tento postup podporován i Mezinárodní unií pro ochranu přírody (IUCN) sdružující vládní i nevládní organizace a vědeckou částí Rady národního parku. Dalším střetem zájmů je přístupnost některých lokalit vyžadující přísnou ochranu kvůli výskytu tetřeva a tetřívka, případně podmínky splouvání Vltavy vodáky na území národního parku. V obou případech stát chrání vyhynutím ohrožené druhy a jen velký ignorant by k tomuto nepřihlížel. Na druhé straně není důvod uzavírat lokality po celý rok nebo nepřipustit splouvání Vltavy za splnění podmínky dostatku vody.

Oba konflikty jsou řešitelné v rámci zdravého rozumu a vůle po dohodě. Pokud jde o péči o lesní porosty, stačí naplňovat poslání národního parku prostřednictvím jeho zónace. V prvních zónách - po jejich rozumném scelení (dnes jich je 135 a jsou nevhodně rozdrobeny) a novém vymezení na ploše 25 - 30 procent území NP - by se měl ve větší míře (nikoliv však bezvýjimečně) uplatnil režim samovolného vývoje přírody. Ve druhých zónách by formou šetrného lesnického hospodaření směřoval stav lesních porostů k přirozené skladbě lesa.

Nikdo soudný přece nechce zachovat smrkové stejnověké monokultury, které se nehodí ani do skutečně odpovědně pěstovaného lesa, natož do národního parku.

Navrhuji proto, abychom se konečně dohodli, že v národním parku jsou zapotřebí oba přístupy. Jeden, který umožní samovolný přírodní vývoj (zejména v přirozených horských smrčinách) a který znamená, že se v nově vymezených prvních zónách nebude pravidelně hospodařit a zasahovat. Druhý program pak znamená, že na místě smrkové monokultury druhé zóny postupně vznikne zásahy člověka (šetrným lesnickým hospodařením) stabilní smíšený les. Prostě dva programy v jednom parku. Dohodněme se i na rozsahu. První zóny nemohou být tak malé a roztříštěné jako dnes, jinak je samovolný vývoj přírody na části NP nemožný. Třetina národního parku pro I. zóny je minimální požadavek. V mnoha jiných parcích a to i v Evropě je bezzásahové území ještě vyšší (od 50 do 75 procent plochy).

Nečestné souboje

Pokud po dobu několika desetiletí (alespoň 30 let) ponecháme prostor pro oba programy, budou mít naši potomci a příslušníci dnešní mladé generace objektivní srovnání, která z obou strategií byla správná, úspěšná a co přinesla. Každé jiné hodnocení není objektivní a bude jen dále bude rozdmýchávat čestné i nečestné souboje kolem Šumavy.

***

„Nikdo soudný přece nechce zachovat smrkové stejnověké monokultury, které se nehodí ani do skutečně odpovědně pěstovaného lesa, natož do národního parku.”