Ostrůvek severské tundry ve střední Evropě, jak říkají přírodovědci, je již léta vystaven masivnímu tlaku turistického a zábavního průmyslu, sportu a byznysu. Za přírodou jezdí do nejvyšších českých hor a nejstaršího národního parku jen menší část návštěvníků. Mnoho krkonošských míst milovníky přírody spíše odpudí, jsou však i taková, kvůli kterým stojí za to sem čas od času zavítat.
Mezi nejcennější a taky nejatraktivnější partie krkonošské přírody patří bezesporu místa, na jejichž vzniku a vzhledu se podepsaly horské ledovce alpského typu. Ty modelovaly krkonošský reliéf v ledových dobách starších čtvrtohor. Zanechaly po sobě divoké skalní kary ozdobené třpytivými hladinami průzračných ples, bílými stuhami vodních kaskád a pestrobarevnými zahrádkami severského kvítí.
Údolí jako v Norsku
Nejmohutnějším ledovcovým údolím je Labský důl, kterým prochází modře značená stezka ze Špindlerova Mlýna na Labskou boudu. Určitě nejkrásnější cesta k pramenu Labe není zdaleka tak frekventovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát – značné převýšení lze totiž mnohem jednodušeji překonat lanovkou ze Špindlerova Mlýna na Medvědín, což je pro většinu krkonošských návštěvníků přijatelnější varianta.
Labský důl bývá přirovnáván k severským trogům a kdyby jeho dno zaplavilo moře, pak by se podobal norskému fjordu. A to hned s několika efektními a na české poměry velmi vysokými vodopády! Škoda, že ne všechny jsou hezky vidět. Například kaskády Pudlavy (122 m) a Dvorského potoka (68 m) na levostranných přítocích Labe nejsou vůbec přístupné a téměř zcela se ukrývají za neprůhlednou clonou smrkové monokultury. Možná snad jen obávaný kůrovec by se mohl zasloužit o zprůhlednění lesa a odkrytí těchto nevšedních kaskád, které zaujímají ve výškovém žebříčku českých vodopádů 3. a 4. místo. O tom, že kůrovci se v Labském dole daří, svědčí mnoho suchých, potažmo pokácených a kůry zbavených smrků.
Tak trochu skrytý, respektive neoznačený je i Malý Labský vodopád hned vedle značené cesty, který pozornosti mnohých kolemjdoucích uniká. Nevyniká sice výškou, patří však k nejvodnatějším v Krkonoších. Široký, šikmo orientovaný skalní stupeň napříč říčním korytem dosahuje výšku 5 m.
Na hraně Labského dolu
Nejkrásnější partie Labského dolu přicházejí na scénu nad soutokem Labe s Pudlavou, kde končí asfaltová cesta a trasa se mění v kamenitý chodník, kam už se může jenom pěšky. Brzy za tímto rozcestím se otevře pohled na nejvyšší Pančavský vodopád, který překonává mnohastupňovou kaskádou na kvádrovitě rozpukaném žulovém podloží úctyhodnou výšku 148 m. Efektní je zejména nejsvrchnější část s ostrou skalní hranou, připomínající zespodu zubaté hradby středověkého sídla.
Závěrečné serpentiny výstupu Labským dolem končí přímo před horským hotelem Labská bouda. Tento železobetonový památník socialistické neomalenosti a obrovský žrout energie uprostřed Krkonoš zřejmě již přečkal dobu, kdy se jej snažila správa národního parku za přispění dotací z EU zbourat a z hor navždy odstranit. Nyní již o jeho demolici není slyšet a zdá se, že pokud nevyhoří, zůstane tu už navěky. Mimochodem, služby, které nabízí, jsou docela vstřícné, přespat se tu dá dokonce i ve vlastním spacáku.
K úplné prohlídce Labského dolu patří ještě návštěva dvou vodopádových vyhlídek. První se nachází pár desítek metrů pod hotelem a je z ní vidět do uzávěru Labské rokle, kam padá 35 m vysoký Labský vodopád. Zespodu je mnohem hezčí než shora, avšak neznačený chodníček dnem rokle patří bohužel do kategorie cest zakázaných. Další vyhlídka na horní hraně Pančavského vodopádu je vzdálena od Labské boudy 1 km. Nejvyšší český vodopád z ní sice moc vidět není, ale pohled do hlubin Labského dolu a žulová skaliska okolo stojí za to.
Zahrádky krkonošské tundry
Náhorní pláň, kde pramení řeka Labe, má připomínat severskou tundru. Její původní podoba je však značně znehodnocena rozsáhlými porosty kosodřeviny, která se tu v rámci lesního inženýrství vysazovala hlavně v rakousko-uherských dobách na přelomu 19. a 20. století. Tato v Krkonoších nepůvodní dřevina napáchala na flóře národního parku zřejmě mnohem více škod, než všichni neukáznění návštěvníci, hoteliéři a lyžaři dohromady. Od dob umělé výsadby se totiž nekontrolovaně rozlezla a tím zastínila a zabrala životní prostor původnímu rostlinstvu. Botanicky nejbohatší lokality Krkonoš se tudíž nacházejí v místech, kde se kosodřevině nedaří, konkrétně pak třeba tam, kde padají pravidelně laviny. Nynější odstraňování kosodřeviny je pracné a časově i finančně náročné.
Za botanicky nejcennější místo v Krkonoších, kde se lze setkat s pestrou flórou původní tundry, bývají považovány Sněžné jámy na severní, polské straně hlavního krkonošského hřbetu. K vyhlídce do tohoto obrovského skalního amfiteátru postačí půlhodinka chůze od Labské boudy nebo od pramene Labe. Bohužel, do pověstných rozkvetlých zahrádek, což jsou závětrná místa na svazích karů, kde se hromadí semena rostlin a v zimě silná vrstva sněhu, se běžný turista nedostane. Polská zelená značka kolem dvou malých ledovcových jezírek vede převážně kosodřevinou a zprostředkovává pouze pohled na Sněžné jámy zdola.
S davy k ledovcovým jezerům
Ledovcové kary, coby nejatraktivnější místa krkonošské krajiny, zpestřují také zdolávání nejvyšší hory Sněžky. Modrá značka z Pece pod Sněžkou prochází úžasným Obřím dolem, jenž se nedávno dostal do médií díky smrtící lavině, která zabíjela právě nedaleko tzv. Čertovy zahrádky na svahu Studniční hory. Další botanická zahrádka se jmenuje Krakonošova a vpravo od ní, při pohledu z protilehlého svahu Sněžky, hučí bílá stuha našeho druhého nejvyššího Horního Úpského vodopádu (129 m).
Romantické putování divokou horskou krajinou Obřího dolu v létě končí u Slezské boudy pod Sněžkou, kde se z polské strany rojí nepředstavitelné davy lidí. A to nejenom díky lanovce – Poláci jsou totiž v chození po horách mnohem aktivnější a méně leniví než Češi. Česká část Krkonoš se pak oproti polské jeví téměř liduprázdná. A je vidět ještě jeden rozdíl: polské turistické chodníky jsou precizně upravené tak, aby vydržely obrovský nápor turistů a nepodléhaly přitom erozi. Potvrzují to například cesty v okolí dvou největších a zároveň nejkrásnějších krkonošských jezer Maly Staw (2,88 ha) a Wielky Staw (8,32 ha), která jsou hezky vidět z hřebenové cesty česko-polského přátelství. Vznikly na dně menších karů po ústupu čtvrtohorních ledovců podobně jako třeba plesa v Tatrách.
Netradiční a rozhodně zajímavou alternativou návratu ze Sněžku je například trasa k malebné chatě Samotnia na břehu jezera Maly Staw a odtud kolem pitoreskních žulových skal Pielgrzymy (Poutníci) k autobusové zastávce u Špindlerovy boudy.
