"V krajině ležící ladem vzniká takzvaná nová divočina, a překvapivě je jí dokonce víc, než tomu bylo kdysi," říká biolog David Storch.

Uším milovníků přírody to musí lahodit: podle ekologů a ochránců zvířat se do české, potažmo evropské přírody navrací divočina. Jenže je otázka, co to vlastně znamená? Vždyť celé roky slýcháme, že příroda je v totálním područí člověka a díky němu ve strašlivém stavu. A to s nějakým ideálním stavem, natož romantickým návratem nedotčené divočiny dost dobře nejde dohromady.

"Člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Jeho činnost nemá pouze devastující efekt. Navíc se příroda neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku," říká k tomu biolog David Storch, který se v rámci svého bádání zabývá makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, jak na tom tedy česká příroda a její ochrana ve skutečnosti jsou.

- ČESKÁ POZICE: Co si má v dnešní době člověk pod pojmem návrat divoké přírody představit?

STORCH: Do české, potažmo evropské přírody se doložitelně navrací řada "velkých" zvířat. To se týká třeba bobra nebo rysa, který byl úspěšně vypuštěn v osmdesátých letech minulého století na Šumavě. Dnes rys žije v celých jižních a západních Čechách (a dosahuje až do Brd) a na severní Moravě. Jeho populace se u nás uchytila, přestože je lákavým terčem pytláků.

"Pokud budeme mluvit o nejvýraznějším rysu současného vývoje v přírodě, musíme se vrátit o několik tisíc let nazpátek"Přibývá také řada druhů ptáků. Ne že by se nějak masivně navraceli ti u nás vyhynulí, ale u jistých - hlavně lesních - druhů se zvětšují jejich populace. Ale zase ne všech: třeba tetřeva a tetřívka v české krajině rapidně ubývá; naopak jeřábi, kteří u nás jednu dobu vůbec nebyli, postupně přibývají.

To je sice úspěch, na druhou stranu ale spousta druhů živočišné říše, zvláště třeba hmyz otevřené krajiny, vymírá. Takže asi úplně nejde říci, že se s velkými zvířaty navrací komplet divoká příroda v nějaké ideální podobě. Navíc řada projektů, jako je třeba vysazení zubra evropského, divokého koně či nově vyšlechtěného pratura, kteří kdysi v přírodě jako býložravci dokonale fungovali jako velcí udržovatelé lesa, se teprve rozbíhá. Právě její zarůstání je největším problémem české krajiny.

- ČESKÁ POZICE: Často se říká, že má člověk na přírodu především devastující vliv. Začal být ohleduplnější, či nikoliv?

STORCH: Tlak civilizace na přírodu je určitě obrovský, přesto to nejde takto zjednodušit. Za posledních šedesát let se náš vztah k přírodě přece jen zásadně proměnil. Dnes už lidé dobře vědí, že by se příroda měla spíš chránit než jednosměrně drancovat či poškozovat. Blíž pravdě je to, že člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Lidská činnost má tolik dimenzí, že nemá pouze jediný, a to devastující efekt. Navíc, ať chceme nebo ne, příroda se neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku. Je to z definice svět, který my jako lidé jednoduše do důsledku neovládáme.

V lidech jsou však tendence buď si toho nevšímat, či naopak tvrdit, že se to neustále jen zhoršuje. Někdy je těžké říci, co se vlastně zlepšuje a co zhoršuje. Pokud ale budeme mluvit o nejvýraznějším rysu současného vývoje v přírodě, musíme se vrátit o několik tisíc let nazpátek. Už tehdy totiž začalo to, čemu říkám "zvětšování zrna krajinné mozaiky". To, co bylo kdysi "jemnozrnná" záležitost, tedy třeba jak byl složen katastr běžné obce - nějaká pastvina, pole, obec, voda, les -, tak tyto struktury se postupně zvětšovaly, díky čemuž je dnes krajina rozrůzněná na mnohem větších škálách.

Celý článek si můžete přečíst zde.