AČKOLI NAŠE ZEMĚ PATŘÍ V RÁMCI EU K NEJVÍCE ZALESNĚNÝM ZEMÍM, COŽ V PRAXI ZNAMENÁ DOSTATEK, BA PŘEBYTEK POTŘEBNÉ SUROVINY K DALŠÍMU ZPRACOVÁNÍ, PLATÍ I V LESNICTVÍ TOTÉŽ, CO PRO NAŠE ZEMĚDĚLSTVÍ. TOTIŽ, ŽE SE PŘI ZPRACOVÁNÍ DŘEVA DOBROVOLNĚ PŘIPRAVUJEME O ZISK Z PŘIDANÉ HODNOTY, KTERÝ SE TVOŘÍ ZA HRANICEMI ČR, KAM VYVÁŽÍME DŘEVNÍ SUROVINU A NAZPÁTEK SE K NÁM VOZÍ FINÁLNÍ VÝROBKY ZE DŘEVA.
Podle statistik se přitom do zahraničí vyveze zhruba třetina v ČR vytěženého dřeva v hodnotě asi 11 miliard korun, možná další přidaná hodnota, o kterou se tímto způsobem připravujeme, ale představuje podle odhadu agentury Apicon Consulting dalších 34 miliard korun. Ta se tvoří především v sousedním Rakousku a Německu, kam drtivá část tuzemského dřeva míří, a naplňuje tak kapacitu tamních větších či menších pil - primárních zpracovatelů dřeva.
Naopak v ČR je souhrnná kapacita pil působících na území země nevyužita zhruba z jedné třetiny, což by se mohlo a mělo změnit, pokud by bylo tuzemské dřevo zpracovávané v tuzemsku.
Jako kontraproduktivní tak působí plán ministerstva zemědělství, které hodlá podporovat výstavbu dalších, a to velkokapacitních pil na našem území za podmínky, že budou odebírat přednostně dřevo dodávané státním podnikem Lesy České republiky (LČR). Hovoří se přitom především o výstavbě pily s roční kapacitou zhruba milión tun kubíků ve Štětí, kterou tam již léta plánují postavit Rakušané. To by ovšem v praxi podle všeho znamenalo zánik menších pil minimálně v příslušném spádovém okolí, stejně tak, jako se tomu stalo po spuštění velké pily v Paskově. Vstup státu, jednak prostřednictvím investiční pobídky pro výstavbu pily a jednak garantovanými dodávkami dřeva z LČR do jinak komerčního podnikatelského prostředí, by byl navíc zásahem, který by vytvářel konkurenční výhodu předem vybranému zájemci, což je obvykle klasifikováno jako korupce. Důležitější však by byl dopad do zaměstnanosti především v nejchudších regionech, kde se obvykle těží a zpracovává dřevo, což jsou zejména území v příhraničních oblastech, které byly v minulosti cíleně zalesněny.
Na druhou stranu je ale fakt, že transportní náklady na dopravu dřeva odněkud někam se výrazně promítají do nákladů na jeho zpracování. Pokud by tak byly pily blíže ke zdroji suroviny, mohly by produkovat dřevní polotovar za nižší ceny, což by mohlo být při následném finálním zpracování možnou výhodou při žádoucím vyšším zhodnocení dřeva na našem území v podobě finálních výrobků. Právě to je každopádně největší výzvou pro tuzemský dřevozpracující průmysl, přičemž základní podmínkou možného rozvoje tvorby přidané hodnoty je podpora poptávky po finálních produktech ze dřeva. Jinými slovy, zlepšení současného stavu nepomůže podpora produkce polotovarů (řeziva), ale konečných výrobků ze dřeva, což ovšem projekt ministerstva zemědělství neřeší.
Zvýšit odbyt českých výrobků ze dřeva je také v naší zemi za situace, kdy ve stavebnictví desítky let vládla a vládne betonová a plastová lobby, o poznání větší oříšek, než stavba obřích pil.
Chybí především osvěta, dřevěné stavby jsou u nás vnímány jako „méněcenné", na úrovni rekreačních chat a chalup.
Tomu napomáhají přetrvávající mýty, podle nichž nemá dřevo žádoucí izolační vlastnosti, takže v dřevěných domech je zima. To však není pravda, v současné době je k dispozici řada vhodných izolačních materiálů a navíc je třeba vědět, že je dřevěný dům možné postavit doslova za pár týdnů, není drahý a především - taková stavba má velmi pozitivní vliv na životní prostředí. Ve výrobcích ze dřeva se dlouhodobě uchovává uhlík, tím se stabilizuje jeho množství v přírodě a zmenšují se dopady globálních klimatických změn.
Jeden kubík dřeva váže například až 250 kilogramů kysličníku uhličitého. Při průměrné spotřebě 100 - 150 kubíků dřeva na jeden dům a životnosti stavby minimálně 100 let se jedná o nezanedbatelná množství. Přitom na místě, kde se na dřevěný dům vytěžil les, za sto let vyroste les nový - a ten váže další tuny tohoto skleníkového plynu. Naopak při výrobě cementu, pálení cihel a vápna či přepravě stavebních hmot se obrovská množství tohoto plynu pouze uvolňují.
Především ve vznikajících adaptačních strategiích na změny klimatu je proto možné tyto údaje zohlednit a podpořit tak odbyt dřevěných výrobků tuzemského původu, nejen dřevěných staveb.
V tom je mimochodem ČR na posledním místě z vyspělých zemí v EU, ale i ve světě. Zatímco u nás totiž tvoří podíl staveb na bázi dřeva na bytové výstavbě jen zhruba jedno procento, v Německu je to sedm procent (z toho v Bavorsku 70 procent), v Rakousku a Švýcarsku 10 procent, Velké Británii - Anglii a Walesu 15 procent, Skotsku 50 procent (přitom na britských ostrovech jsou malé vlastní zdroje dřeva), ve Finsku, Norsku a Dánsku přes 60 procent, v USA 65 procent a Kanadě dokonce 80 procent.
Vliv na odbyt dřeva nicméně začínají mít do současné doby nijak akcentované vlivy, jako jsou například certifikační systémy. Ty byly původně vytvořeny především jako regulace nadměrné těžby deštných pralesů a obecně těžby lesů v biologicky cenných území v rozvojových zemích, což rozhodně není problém ČR, kde dřevní hmoty neustále, a ne zrovna málo, každoročně přirůstá. Bohužel již i naší zemi ale zasáhl byznys souboj dvou nejrozšířenějších certifikačních systémů, ekologického FSC (Forest Stewardship Council) a většinového PEFC (Programme of the Endorsement of Forest Certifi cation Schemes), přičemž oba z nich deklarují, že dřevo vytěžené z lesa bylo vyprodukováno udržitelným způsobem. Reálně jde přitom o novou dělící linii, která rozhodne, a už také rozhoduje, o odbytových možnostech dřeva certifikovaného buď jedním, nebo druhým systémem. Dosavadní stojaté vody (nebo spíše lesy) již v tomto směru rozčeřila významná nadnárodní společnost IKEA, která deklarovala, že bude ve své síti prodávat zpracovávat a prodávat pouze produkty ze dřeva certifikovaného FSC. Ten je přitom preferován ochránci životního prostředí, neboť podle nich oproti PEFC skutečně garantuje trvalou udržitelnost produkce dřeva, systémem PEFC je ale zase certifikován podstatně větší objem lesních porostů (a tedy dřeva z něj), a to nejen na území ČR, ale i ve světě. Skutečností je, že FSC je opravdu „zelenější" a k přírodě bližší, a ukládá například ponechat část dřevní hmoty ve vytěženém lese - to ale na druhou stranu znamená, že taková těžba buď přináší nižší zisky, nebo je výsledkem dražší dřevo, vlastně „biodřevo", porovnáme-li lesnictví se zemědělstvím a konvenční produkci potravin a biopotravin.
V posuzování odbytových možností dřeva a „biodřeva" lze přitom na území ČR předpokládat obdobný vývoj, jako v odbytu konvenčních potravin a biopotravin. To v praxi znamená, že o environmentálních výhodách „biodřeva" se bude zřejmě více mluvit, než jaká bude poptávka po výrobcích z něj. Pokud ale budou z marketingových důvodů významní prodejci výrobků ze dřeva preferovat ekologicky produkované dřevo, musí se alespoň část našich zpracovatelů dřeva a výrobců konečných produktů z něj tomuto trendu přizpůsobit, což mimo jiné znamená zpracovávat dřevo z porostů certifi -kovaných systémem FSC. Většinovou možností ale zůstane dřevo certifi -kované systémem PEFC, které by mělo být z podstaty věci (nižší ekonomická výtěžnost příslušných porostů) levnější, a tedy výrobky z něj, alespoň na našem trhu, oproti výrobkům z „biodřeva" lacinější. Samozřejmě pak zůstává otázka, přes jaké obchodní řetězce takové výrobky prodat, čímž se vracíme téměř na začátek problému - potřebě podpory odbytu, ne produkce.
A také osvěty, právě v souvislosti s PEFC. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od zemědělství neexistuje v Evropě něco jako „Společná lesnická politika", je zákonná úprava hospodaření v lesích věcí jednotlivých členských zemí. A v tom je také klíč, jak české standardy FSC a PEFC vnímat. Rozhodující přitom je, že v ČR platí, jako v řadě jiných oblastí, pro lesní hospodaření přísnější pravidla, než v jiných zemích EU. To v praxi znamená, že podmínky PEFC jsou pro udržitelnost produkce dřeva dostačující, a to i kdyby znamenaly „pouze" dodržování u nás v praxi platných zákonů. A také tak je nutné vnímat dřevo certifikované systémem PEFC, výrobky z něj a jejich uplatnění na trhu.
Petr Havel
