Přírodovědec Martin Mikeš pomáhá zachraňovat kamerunský mlžný les a učí tamní obyvatele, jak ekologicky hospodařit a ještě si tím vydělat peníze.
Martin Mikeš se do středoafrického Kamerunu dostal poprvé před devíti lety jako student Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Společně s týmem ostřílených vědců tehdy odjel do severozápadní části země studovat ptáky, savce, hmyz a také unikátní les.
"Do lesa v Kedjom-Keku jsem se dostal trochu náhodou. Byla to má vůbec první cesta do Afriky. Nikdy jsem o tom ani příliš nesnil," popsal pro Aktuálně.cz Mikeš.
Horský mlžný les v oblasti Bamendských hor mu však učaroval natolik, že hledal způsob, jak se v oblasti jednou usadit. Proto v roce 2010 založil neziskovou organizaci Kedjom-Keku, aby pomohl toto biologicky rozmanité místo zachránit a obnovit. O dva roky později se v Kamerunu usídlil trvale, do Česka se vrací zřídka. Za posledních pět let zde byl jen třikrát.
Přestože žije v zemi nedaleko rovníku už poměrně dlouho, Kameruňanům se snaží doteď lépe porozumět. "Nejde ale jen o jazyk. Anglicky jsem trochu uměl ještě ze střední školy. I přesto, že je angličtina jedním ze dvou úředních jazyků v Kamerunu, málokdo ji ovládá. Většina lidí mluví tzv. pidgin angličtinou, která se sice z britské angličtiny vyvinula, ale můžete mi věřit, že i rodilému mluvčímu by trvalo pár měsíců, než by této verzi zjednodušené angličtiny porozuměl. Důležité je ale porozumět i jejich mentalitě, přemýšlení, uvažování i hodnocení situací," vysvětlil Mikeš.
Nejtěžší je pro něj přistoupit na africký pojem času. "Někdy tu plyne rychleji, někdy pomaleji a jindy snad vůbec. Přesně pravý opak toho, co mě na evropském životě nejvíc štvalo, mě teď štve v Africe. Tady nikdo nechodí a nedělá nic včas. Na schůzky chodí zásadně všichni pozdě, což já prostě neumím. A tak trávím denně i hodiny čekáním," uvedl. Ačkoliv přiznal, že místním chybí empatie, zároveň obdivuje jejich bezstarostnost a nevystresovanost, která podle něj Evropanům chybí.
V Kamerunu žije se svou ženou a dvěma malými syny. Nejvíce si cení toho, že mohou vyrůstat uprostřed přírody, nikoliv ve městě. "Jsem rád, že žijeme v prostředí, kde nejsme celé dny zavření mezi čtyřmi zdmi, a že jsou naši synové volní a svobodní."
Přestože přebývá uprostřed lesa, který se snaží spolu s dalšími českými i kamerunskými kolegy zachránit, přiznává, že většinu dne prosedí u počítače.
"Oslovuji potenciální investory, spravuji naše profily na sociálních sítích a komunikuji s partnery. Je paradoxní žít uprostřed lesa, a přitom být pořád připojen k síti. Už se těším, až nám i místním farmářům začne ochrana přírody sama vydělávat a já se odpojím ze všech sociálních sítí a budu se jen starat o naše včely, ryby, slepice, kozy a také o farmu," vysvětlil Mikeš.
Na rozdíl od mnoha cizinců totiž český přírodovědec nerozdává peníze ani jiné věci na potkání. Místní se naopak snaží vychovávat k tomu, aby se o ekosystém starali sami a dokázali si vytvořit samostatné podnikání. Důležitým pilířem neziskové organizace Kedjom-Keku je vzdělání: "Věřím, že vzdělávání je tou nejúčinnější a dlouhodobě nejudržitelnější zbraní v boji proti chudobě i ničení původního přírodního bohatství," říká.
V horách tak funguje Škola v mlze, určená nejen dětem od čtyř do třinácti let, ale i dospělým. "Uvědomili jsme si, že je sice dobré myslet na budoucnost, a tedy i na děti, jenže bez vyřešení problémů dneška to nepůjde. Než dnešní mládež vyroste, mohlo by být už dost pozdě (s největší pravděpodobností příliš pozdě). Proto jsme začali pořádat školení pro dospělé (rodiče našich studentů) a více se orientujeme na osvětu právě u těch, kteří se přímo podílí na kácení a vypalování původních lesů," sdělil Mikeš.
Místní učí nejen sázet stromy, ale také kompostovat nebo včelařit. O kurzy je zájem, přestože nejsou zadarmo. "Lidé nám nemusí za školení a potřebné vybavení platit hned, ale až po určité době, kdy jim jejich nový 'byznys' začne vydělávat," vysvětlil.
Na aktivitách neziskové organizace se podílí pět českých členů, jejich patnáct kamerunských kolegů a dále množství českých i kamerunských organizací. Právě ve spolupráci a ve sžívání se s místními vidí Mikeš největší smysl.
"Já věřím, že jediná cesta, jak změnit vidění místních domorodců, vede přes soužití s nimi. Dokud alespoň hrstka z nich neuvěří tomu, že tu žijete s nimi, ve stejných podmínkách, jíte totéž co oni, sdílíte s nimi jejich radosti i starosti, jen těžko se nechají přesvědčit, že to s nimi myslíte dobře - navíc když se jim pořád snažíte něco zakázat. Neumím si představit, že by bílý muž nebo žena dokázali přesvědčit většinu, a to i přesto, že s nimi budou žít. Na to potřebujete právě tu hrstku, která vám uvěří. Ti to pak totiž můžou šířit dál ve svých komunitách," popsal.
Přiznává tak, že jeho práce nikdy nekončí. "Já i když jdu do hospody na pivo nebo cestuju po Kamerunu, tak pracuju. Povídám si s místními lidmi a snažím se jim lépe porozumět a najít nejlepší cestu k záchraně horských mlžných lesů," řekl.
Kromě práce v neziskové organizaci začal s prodejem africko-české módy a exportem papriček Pepe African Habanero. Do budoucna by ještě rád přidal dovoz ručně vyrobeného přírodního papíru. Zároveň však chce podporovat i kamerunský trh, na kterém by rád prodával med, organické produkty z farem a přírodní medicínu.
Po pěti letech pobytu nedaleko rovníku zvažuje Mikeš žádost o kamerunské občanství. "Mám teď po dvou letech prodloužené povolení k pobytu na dalších pět let. Poté bych měl získat kamerunské občanství. V Kamerunu ale není nikdy nic příliš jisté. Zatím si ale vystačím s tím povolením. Není kam spěchat," dodal.
Přiznává také, že život v horské oblasti Kamerunu není vždy jednoduchý. V sousední Nigérii (a i v některých kamerunských oblastech) stále řádí teroristická organizace Boko Haram. Ve městě Bamenda, které se nachází pětadvacet kilometrů od jejich zázemí, navíc nedávno propukly občanské nepokoje.
Anglická část Kamerunu by se totiž ráda odpojila od té francouzské a založila novou zemi Ambazonie. "V rovníkové Africe právě vzniká nový stát a prakticky nikoho to nezajímá. Lidé jsou zabíjeni, biti, zavíráni a v mediích se o tom téměř nedočteme," tvrdí Mikeš. Nehledě na to, co se v oblasti děje, si však český přírodovědec myslí, že by se lidé měli bát hlavně své vlastní hlouposti.
On sám přiznává, že založení Kedjom-Keku před sedmi lety byl riskantní krok, druhým dechem však dodává, že kdo neriskuje, většinou nic nedokáže. A tak se do roku 2025 bude spolu se svými kolegy snažit zachránit a obnovit tisíc hektarů lesa.
