Výroba pohonných hmot z rostlin, ať již jakéhokoli druhu a typu, je jedním z globálních strategických omylů. Samozřejmě, že automobily na kytičky jezdily již dříve, jezdí nyní a jezdit mohou i v budoucnosti.
Problémem je, že neustále rostoucí poptávku po pohonných hmotách nemůže biomasa při současných technologických možnostech ani náhodou pokrýt. A to se zatím vůbec neuvažuje o tom, že také bohatnoucí část dříve rozvojového světa – v současné době symbolizovaná Čínou – bude čím dál častěji používat auta. Zatím hýbe „čínská” poptávka světovými cenami a spotřebou potravin, na naftu a benzín ale brzy dojde.
Výroba biopaliv z biomasy tak původní politický cíl Evropy a Ameriky, jímž bylo snížení závislosti těchto teritorií na ropě, rozhodně nesplní. I kdyby se naplnila původní ambice (a doufejme, že na ni v praxi nedojde) a biopaliva dosáhla desetiprocentního podílu na celkové spotřebě pohonných hmot, pořád ještě zbývá devadesát procent paliv fosilních, tedy vyrobených z ropy. A i kdyby se nakrásně zapojily další alternativní pohonné hmoty, jako jsou solární baterie, elektromobily či stlačený a zemní plyn, stále zůstane podíl paliv vyrobených z ropy výrazně dominantní.
PROBLÉMY DRUHÉ GENERACE
Tolik proklínaná první generace biopaliv vyrobených z řepky, sóji, obilí, cukrovky, cukrové třtiny či kukuřice přispěla – zejména díky politickým proklamacím o podpoře zvyšování spotřeby biopaliv – k růstu cen potravin. Prostě proto, že politická objednávka zvýšila tlak na využití zemědělské půdy, navíc pro pěstování surovin, které se tradičně používaly k potravinářskému využití.
Představa, že by druhá generace biopaliv z nepotravinářských surovin – jako je odpadní dřevo nebo různé typy energetických bylin či dřevin – negenerovala stejné důsledky, je naprosto naivní. Rozdíl bude jen v tom, že místo drahého chleba budeme kupovat drahý nábytek.
Pomineme-li dřevo, pak rizika plynoucí z pěstování energetických bylin jsou možná ještě větší.
Energetické byliny patří většinou mezi velmi odolné a snadno expandující druhy (šťovík, křídlatka), takže jejich produkce by zcela určitě zásadně narušila druhovou pestrost krajiny. Navíc by se nijak nesnížil – jen přesměroval na jiný druh rostlin – stávající tlak na využívání zemědělské půdy, projevující se mimo jiná výrazným růstem cen pozemků. To vše znamená, že ani druhá generace biopaliv, byť bude energeticky i ekonomicky efektivnější než generace první, není řešením v hledání náhrady za ropu.
ČASOVÝ POLŠTÁŘ
Je ale pravdou, že dočasně by se biopaliva druhé generace používat mohla, zejména proto, že jiná plošná alternativa k ropě zatím neexistuje. V zásadě tedy platí: biopaliva druhé generace ano, ale bez závazných limitů pro jejich podíl na celkové spotřebě pohonných hmot a jen jako určitý časový polštář do doby, než se najde jiné řešení.
Fosilní paliva jednou nahradí docela jiné, dosud neznámé energetické zdroje. Potenciálních kandidátů je mnoho, včetně vody, vzduchu nebo jádra. Zajímavým řešením by mohly být odpady.
Těch produkuje množící se lidstvo stále víc. Recyklace odpadů na využití v pohonných hmotách by tak mohla být východiskem, které přirozeně reaguje na lineární a hypotetickou rovnici: čím více bohatších lidí, tím více odpadů a tím více alternativních pohonných hmot k tomu, aby je mohlo využívat stále více bohatších lidí, produkujících více odpadů... a tak dále a tak dál.
AUTOR JE AGRÁRNÍ ANALYTIK
