Od dětství se nedokázal rozhodnout: fotoaparát, nebo mikroskop? A tak je z Petra Jana Juračky hydrobiolog a fotograf. A skvělý vypravěč. Ať už je řeč o potápění s jedovatou trnuchou, o krušném výstupu v mrznoucím dešti na Kilimandžáro nebo o tom, proč by českým lesům prospělo více požárů.
Co nejšílenějšího jste udělal kvůli fotografii?
Napadá mě více věcí. Třeba když jsem externě pracoval pro pražskou zoo, dostal jsem seznam zvířat, která bylo třeba vyfotografovat. A byla tam trnucha, což je rejnok s ostrým a jedovatým trnem. V zoo žije v jednom hodně zarostlém akváriu, ve tmě, ve společnosti dvou anakond. Ze srandy jsem napsal řediteli: "Ahoj Mirku, rád vám nafotím trnuchu, ale chci se tam potopit v neoprenu a fotit z vody." Dělal jsem si legraci, nemůžou mě tam přece pustit, to nebezpečí tu je. Ale Mirek Bobek napsal: "Tak jo." A už jsem nemohl couvnout. Neopren, olova a šel jsem dolů. Nade mnou bděl chovatel s koštětem, kdyby viděl, že na mě trnucha útočí, šťouchne mě a já půjdu rychle nahoru. Trnucha vás nesmí podplavat, pak vás totiž může bodnout do hrudníku. Divný pocit. Před objektivem trnucha a kolem nohy se mi omotávala sedmimetrová anakonda.
Fotografie vyšla?
Ne! Jak jsem zvířil vodu, byly tam nečistoty, o které se lámalo světlo, byl prosinec, ve vodě jsem byl tři hodiny, večer jsem už měl horečky... Druhý den s teplotou jsem šel k akvárku zvenku a vyfotil trnuchu s blesky přes sklo. To dopadlo skvěle.
Jste držitelem světového rekordu - natáčel jste s dronem ve výšce 6300 metrů nad mořem na druhé nejvyšší hoře světa K2, výše se s bezpilotním letounem podle dostupných informací ještě nikdo nedostal. Co vlastně ve vašem fotografickém životě změnil dron?
Hodně. Přinesl mi možnost změny perspektivy. I když se už točí s drony běžně, pořád je to pro mě neokoukané, fascinující, protože pro člověka je ptačí perspektiva nepřirozená. Při focení člověk pořád naráží na problém s výhledem, zvláště tady v Čechách.
Na každém kopci překážejí lesy, že jo?
Přesně. S dronem vyletím nahoru a mám vyhlídku. Čechy jsou plné stromů, lesů. Třeba na Kokořínsku, což je můj srdeční kraj. Dělal jsem odtud bakalářku, diplomku i disertaci, tam jsem se ženil, tam jsme počali první dítě, tam jezdíme na dovolenou, na čundry. Miluji Kokořínsko, ale kdyby tam dneska přišel Karel Hynek Mácha, tak si ani neodplivne, jak je zalesněné. A z velké části dost nesmyslně. Pěstují se tam ve velkém pokroucené borovice, fakt nevím proč. V roce 2009 tomu kapku pomohl orkán Kyrill, když lehla část lesa. Ještě dva tři Kyrillové a bude zase krásné Kokořínsko.
Teď se asi hodně čtenářů vyděsí, co to ten biolog vykládá. V očích laika je les "dobro".
Lesy jsou samozřejmě dobré, ale když je jich moc a jsou to monokultury, tak to je k ničemu. Jednodruhové a stejnověké lesy, to je masakr, který brání jakékoli diverzitě. S kolegou Ondrou Sedláčkem jsme jednou byli podpalovat Brdy a...
Asi jsem vám špatně rozuměla!
S hasiči, oficiálně. Bylo to hasičské cvičení spojené s ochranou přírody. Podpálili jsme kus brdské krajiny. Takový zásah udělá totiž úžasnou službu přírodě, díky prosvětlení se nahoru protlačí druhy, které předtím neměly šanci. Příroda dostane nový impuls, ožije. Chtělo by to tam každé dva roky zapálit pár set hektarů... Před několika lety dva kluci přespali v lese v Českém Švýcarsku a nechtěně způsobili požár, který vypálil velkou část první zóny národního parku. Krajině to vlastně svým způsobem i pomohlo. Ochranáři ten vyhořelý kus nechali být a teď díky tomu vznikají diplomové práce. Rostou tam neuvěřitelné druhy mechů, žijí vzácné druhy brouků. Z laického pohledu a ani z pohledu ochrany přírody to není nic moc, když hořela první zóna, možná to odnesla i hnízda nějakých dravců, což je mi líto, ale jinak je to bomba. Stejně tak jsou na prd všechny drahé revitalizace vytěžených kusů krajiny. Kdyby se to raději nechalo být. Příroda má přece jen sama se sebou více zkušeností, než s ní mají lidé.
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
