I když se celý svět už více než rok potýká s pandemií nemoci Covid-19, možná ještě výraznější změny nás čekají v souvislosti s probíhající klimatickou změnou. O změně klimatu se v posledních letech ve veřejném prostoru čím dál více mluví, ale jedná se o velmi složitý a komplexní fenomén. Jedním z našich největších odborníků na klimatickou změnu (především s ohledem na její vliv na zemědělství) je Miroslav Trnka, vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a zároveň profesor Mendelovy univerzity v Brně. Miroslav Trnka v online rozhovoru pro Selskou revui nezapřel svou odbornost, ale zároveň kontext klimatické změny srozumitelně přiblížil.
Už poměrně dlouhou dobu je mezi vědci shoda na tom, že probíhá klimatická změna. Nicméně tomu část veřejnosti pořád nevěří. Jaké jsou jasné důkazy, že klimatická změna probíhá a že lidé mají na její podobu vliv?
Důkazů o vlivu člověka na klimatickou změnu už dnes kolem sebe vidíme celou řadu. Začněme tím, co nám říkají relativně nejspolehlivější údaje, které máme k dispozici. Jedná se o údaje o teplotě dlouhodobě sbírané na našem území od konce 18. století. Za devatenácté století v těchto datech žádný trend není, teplota v té době osciluje v kratších či delších cyklech. Ale situace se začíná měnit ve 20. století, zvlášť v jeho druhé polovině, a specificky v jeho poslední dekádě a ve 21. století. Nárůst teploty v posledních dekádách je zcela mimo rámec přirozené variability v rámci dlouhodobosti. Není náhodou, že víceméně každý rok dochází k překonání teplotních rekordů. Zvyšování teploty je nejlepším indikátorem, protože teplota představuje měřítko energie, která je obsažena v systému Země (tj. voda, půda, atmosféra). Evidentní je, že tento nárůst teploty nedokážeme vysvětlit žádným jiným mechanismem, než tím, že se mění složení atmosféry. V atmosféře přibývá koncentrace oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusíku, tedy plynů schopných pohlcovat dlouhovlnné záření naší Země. Skleníkový efekt je přirozený a odpovídá za to, že planeta je o cca 33 °C teplejší, než by v dané vzdálenosti od Slunce se svojí odrazivostí povrchu měla být. Ale tím, jak zvyšujeme koncentraci některých z těchto plynů, skleníkový efekt dále zesilujeme a atmosféra se otepluje, roste množství vodní páry, které atmosféra pojme, a protože vodní pára je také skleníkový plyn, skleníkový efekt se ještě zesiluje. Všechny tyto faktory vedou k tomu, že svojí činností přispíváme k oteplování planety. Zvyšování průměrné teploty neprobíhá na Zemi rovnoměrně. Jsou oblasti zažívající mírné ochlazení, ale jedná se především o drobné enklávy v některých odlehlých oblastech na jižní polokouli a nad oceány. Nicméně obecně vidíme téměř všude včetně Antarktidy oteplování, jehož síla je největší v Arktidě. Zdá se to možná jako paradox, protože Arktida přece představuje nejchladnější oblast severní polokoule. Jenže Arktida je na rozdíl od Antarktidy kryta jen relativně tenkou vrstvou mořského ledu. Zvýšení teploty vzduchu a také mořské vody vede k tomu, že se sezónní odtávání ledu zrychluje. Mořský led kvůli vysokému albedu odráží asi 95 % záření dopadajícího do oblastí severních zeměpisných šířek, jenže při odtátí jej nahradí volná hladina s velmi nízkým albedem. I vizuálně se mořská hladina jeví jako velmi tmavá a pohlcuje velkou část slunečního záření, což zvláště v dlouhém polárním dni dramaticky mění situaci.
Zjednodušeně se dá říct, že čím více se ohřeje voda v Arktidě, tím více odtává ledu a dopadá slunečního záření. V celém systému je řada zpětných vazeb a procesy nejsou tak přímočaré, jak jsem je zjednodušil, ale podívate-li se na mapu pozorovaného oteplení, tak v severní Skandinávii se jedná za posledních 60 let i o několik stupňů. Zima tam je pořád, ale v létě led taje v nebývalém rozsahu.
Celý rozhovor najdete zde
