POLEMIKA
Pan Antonín Schubert v závěru svého otevřeného dopisu (ČT zkresluje postoje šumavských starostů, LN 18. 8.), v němž pro své udání Radě ČT neuvádí jediný konkrétní příklad, pateticky vyhlašuje svůj bojkot veřejnoprávního média. Dostává prý oproti „rádoby ochráncům přírody" malý prostor.
Už dlouho jsem se nad Lidovkami tak ze srdce nezasmál: nikdo ze šumavských hodnostářů se nevyskytuje tak často v médiích – včetně ČT, ale i LN–jako pan Schubert, tento „vůdce šumavského lidu", jak se sám tituloval v době blokády, když stál aktivisticky na straně porušovatelů zákona. Tedy na straně těch, kteří – jak prokázaly soudy všech stupňů – protizákonně volali na obránce zákonů policii. Přesto je panu Schubertovi jeho až kalamitně přemnožený výskyt v médiích málo a chtěl by si pro sebe elitně nárokovat větší prostor.
Přitom daleko pádnější důvod k ignorování své existence celostátními médii, včetně ČT a ČRo, by měli mít jiní šumavští mluvčí, například starostové Kubovy Huti či Prášil, o autentických šumavských mluvčích typu sdružení Šumava domovem, Přátelé Šumavy či Okrašlovací spolek Zdíkovska už vůbec nemluvě! Šumava rozhodně nemluví jedním hlasem, a už vůbec ne pouze hlasem pana Schuberta, jak nám už přes deset let sugerují mainstreamová média.
Zvláště pak má pan Schubert spadeno na Českou televizi. Byl to totiž on, kdo byl koncem devadesátých let přistižen kamerou ekologického pořadu ČT, jak bez povolení kácí v nejpřísněji chráněné zóně strom jen proto, aby líp viděl z posedu. Není divu, že se z něj stal nepřítel „ekoaktivistů a jiných rádoby ochránců přírody", kteří dostávají podle něj v médiích nepřiměřený prostor. K jeho tradičně unfér argumentaci patří to, že háže – a opakovaně právě v LN – do jednoho pytle „ekoaktivistů" laiky i renomované přírodovědce, protože na jejich argumentaci, podloženou dlouholetými výzkumy, prostě nemá.
Mistr názorových veletočů
Pan starosta je ovšem mistr názorových veletočů, tancuje podle toho, kdo zrovna v kraji vládne. Ještě v létě 2006, v období „zeleného ministerstva", jsemse s ním a budoucím ředitelem Krejčím vypravil přes Modrý sloup na Luzný a bál jsem se, že celou mnohahodinovou cestu spolu prohádáme. Namísto toho pan Schubert nadšeně velebil bavorskou bezzásadovost (pod uschlým horním patrem nový zelený les) a plédoval pro „regulérní národní park podle 2. kategorie IUCN" jako u sousedů, jejichž úspěch trvale nejnavštěvovanějšího parku je nezávislý na proměnách počasí i vlád (podobně se tehdy vyjadřoval i v tisku). Pak se to ale začalo se zelenými ministry houpat a pan starosta udělal opět dvojitého odpíchnutého rittbergera; od té doby tepe nezodpovědný „šílený experiment s bezzásahovostí" (v Bavorsku přes 40 let standard). Proti příznivcům „šíleného experimentu" – který před pár lety sám prosazoval – vyhrožuje v ČT domobranou, žaluje na české vědce evropským vládám a tleská policii, která vynáší renomované přírodovědce z lesa jako zločince.
Už řadu let soudím, že o šumavském problému by měli psát odborníci: proto od chvíle, kdy se tématu chopili přírodovědci (od jihočeských ústavů přes Karlovu univerzitu až po Akademii věd), mi nezbývá než jejich názor na chování k přírodě v národním parku ctít. Proto jsem se jako laik – pouhý čtvrtroční obyvatel a celoroční milovník Šumavy – ve věci odmlčel a nechal politiky, včetně nynějšího a dřívějšího prezidenta, ať se neználkovskými výroky k Šumavě před odbornou veřejností ztrapňují sami. Když ale podobné výroky čtu opakovaně z úst člověka místně znalého a respektovaného, pak nemůžu k takovému překrucování skutečnosti mlčet.
VLADIMÍR JUST, teatrolog, kritik a VŠ pedagog
