NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?" ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?"
Dřevorubecký sport
Od ranního vstávání pár hodin uplynulo, ale i tak si budu muset promnout oči: Kde jsem se to zase ocitl?
Sám o sobě by stačil fakt, že se nacházím u pohádkového zámku, který docela úspěšně maskuje, že je teprve sto let starý – mohlo by se tu natáčet cokoli na škále od Ledového království 3 po luxusní erotiku.
Zámek se jmenuje Tjolöholm, stojí v jižním Švédsku, sto metrů dlouhou výstavní zahradou můžeme projít k mořskému zálivu, kýč jak bič, ale jako ve snu si připadám hlavně z toho důvodu, že si tu dali sraz dřevofilové: muži, kteří očima zrentgenují špalek a poznají v něm malý souček, který já bych neobjevil s lupou.
Už teď dopoledne pod zámkem tréninkově burácejí motorové pily, sekery dělají své džupf, džapf, jenomže mně je jen máloco vzdálenější než sekery a pily. Od osmnácti let, kdy rozhoduju o vlastním životě, jsem se ničeho takového nedotkl a dnes mě čeká první ze dvou vrcholů sezony nejlepších sportovních dřevorubců světa: Champions Trophy.
Závodníků dorazilo dvanáct – ti nejlepší jsou tradičně ze Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, čili zemí, v nichž venkovští chlapci dostávají sekeru do kolébky.
Jen jeden stát tu ale má dva zástupce: hádejte který. Ano! Netušil jsem, že právě Česko je evropskou velmocí, ale v Pošumaví, na Vysočině nebo třeba na Valašsku se drvoštěpové rodí v počtu hojném... Pardon, „drvoštěpové" se neříká.
Jsou to atleti, většinou celkem štíhlí. A úplní vědci!
Koukám, jak si na špalky malují čáry do míst, kudy chtějí při závodě sekat. Analyzují ideální úhly, hodnotí tvrdost topolu dovezeného z holandských plantáží: „Je to měkký," zaslechnu.
Dostanu nabídku, abych si dřevo sám vyzkoušel, ale to víte, že jo, hoši: nikdy... Vždyť já mám respekt před holicím strojkem, a takovým lidem elektrická pila do ruky nepatří.
Na dvoumetrovou pilu ruční nesáhnu už proto, že jsem slyšel historky, jak ji dokážou správně nabrousit jedině Australani nebo Novozélanďani, kteří si techniku předávají z generace na generaci; všechno to je piplavá ruční práce, protože když jeden zub trčí o půl milimetru šejdrem, závodníkovi je veškerý um k ničemu.
A co teprve sekery! Jsou jiné než ty z trampské osady Ztracená naděje, mnohem ostřejší, doslova holicí břitvy, nabroušené v úhlu kolem jedenácti stupňů, takže jakmile bych se ostří letmo dotkl, budu shánět náplast. Trampům by taková sekera posloužila zhruba stejně jako sekačka na trávu, ve které jsou namísto žacích nožů žiletky. Jistě, žiletka by trávu sesekla. Ale pak by ji první kamínek zlomil, a totéž platí o závodní sekeře. Kdybyste ji vzali na smrkové dříví plné suků, zničí se; zhruba třináct tisíc korun by šlo do komína stejně jako kouř z oněch smrkových polen.
Proto se omezím na fandění a zajímat mě budou hlavně dva Martinové: čtyřicátník Komárek, který v Česku sportovní dřevorubectví zpopularizoval a doma má devět medailí ze světových šampionátů (zlatá mu chybí, ale letos v listopadu se koná mistrovství světa v Praze, takže pozor), a třicátník Kalina, který září, že se do Švédska dostal, protože závodí teprve pět let (dřív hrával za Plzeň basketbal).
Tomáš Poláček
Celý článek najdete v Reportérovi.
