Státní firmy, které chce Andrej Babiš po svém budoucím slavném vítězství ve volbách privatizovat na burze, mají hodně odlišný byznys a vesměs k privatizaci nejsou vhodné, nebo v případě, kdy vhodné jsou, není tím nejlepším způsobem prodej minoritního balíku akcií na burze. Motivy k jejich částečné privatizaci mohou být i jiné než finanční přínos pro stát. Jenže v tom případě opět naráží na fatální konflikt zájmů mocného byznysmena v roli ještě mocnějšího politika.
Letiště Václava Havla
Václav Havel z privatizace Ruzyně dostával kopřivku při představě, že si letiště koupí Rusové (aniž tušil, že jednou ponese jeho jméno).
Ale po pravdě je to z Babišem jmenovaných firem jediná společnost, která by se dala zprivatizovat bez větších problémů. Zájem by však především byl o celé letiště a bylo by to asi i vhodnější. Velmi logický by byl prodej do rukou profesionálního strategického investora, který by jej chtěl proměnit v něco na způsob „hubu".
Ale to by nesměl být v konfliktu zájmů, aby nemusel přemýšlet o tom, zda rozvíjet raději Prahu než některé z konkurenčních letišť v Bavorsku, Sasku nebo Braniborsku. Nakonec k takovému prodeji již bylo Letiště Praha připravováno vládou Mirka Topolánka a privatizaci pak překazil začátek krize.
Stojí za připomenutí, že se ČSSD tenkrát pokusila zastavit prodej přijetím zákona, který nařizoval, že Letiště Praha má zůstat navždy státní. Plán privatizace letiště tehdy vyvolal obrovský konflikt mezi premiérem Topolánkem a pražským primátorem Pavlem Bémem. Praha drží minoritní balík akcií a to byla velká příležitost pro tehdejší pražskou partu.
V současné situaci by ale nějaké trucy pražské primátorky nepřicházely v úvahu. Mimochodem pražské letiště je také asi nejhodnotnější firmou. Nabídky před oněmi šesti či sedmi lety dosahovaly částek blížících se sto miliardám korun.
I lesům je třeba rozumět
Další zmíněnou firmou jsou Lesy České republiky, které v posledních čtyřech pěti letech vynášejí více než lesy v soukromém vlastnictví. I po dokončených restitucích lesních porostů církvím bude jejich bilanční suma obrovská a v tom je zakopán pes.
Valná část péče o lesní porosty je soutěžena, stejně tak jako zpeněžení vytěženého dříví, přičemž drtivá část významných soutěžitelů jsou bývalé provozní součásti někdejších státních lesů, které byly privatizovány počátkem 90. let minulého století.
Takže co bychom dnes fakticky chtěli zprivatizovat? Lesní porosty, představující polovinu lesů v Česku, z nichž nemalá část je pod nějakým stupněm ochrany? Nebo správce státního lesa, který má užívací práva, ale fakticky žádný les nevlastní a zadává zakázky? To je diametrální rozdíl – v hodnotě majetku mnoho desítek miliard korun.
Pokud předmětem privatizace chápete prodej lesních pozemků, nenajdete mnoho přátel pro koncept částečné privatizace Lesů ČR. Kdekdo by rád kus lesa koupil nebo přikoupil (je to docela oblíbené investiční aktivum), ale nač to dělat tímto způsobem, který je nevhodný, protože jaksi z definice vytváří „absentující vlastníky"?
Ti mají akciový podíl na ohromné výměře lesa, je to neadresné a na péči o les to ve své podstatě nic nemění. Pokud chceme privatizovat pouze správcovskou společnost a vlastnictví lesa nechat ve státních rukou, opět se nabízí otázka – proč?
To už je chytřejší nechat les ve státním majetku, dohled nad hospodařením také a povolit dlouhodobé lesní koncese, o něž by byl samozřejmě velký zájem, ale česká legislativa je nepřipouští a ve světě s nimi nejsou nejlepší zkušenosti.
Čepro – privatizační vendeta
Máme zájem o akcie společnosti Čepro, nebo alespoň nějakou formu užší spolupráce, potvrdily v minulosti již několikrát polská společnost PKN Orlen a maďarská MOL. Prvně jmenovaná firma v tuzemsku vlastní většinový balík akcií v Unipetrolu, Maďaři zase před několika měsíci zahájili masivní expanzi na českém trhu.
V brzké době se jim možná jejich sen splní, budou si moci akcie Čepra pořídit. Ale asi jinak, než si původně představovali. Ministr financí Andrej Babiš chce zhruba čtyřicetiprocentní podíl v Čepru sice prodat, ale ne napřímo, nýbrž na burze.
Dle informací týdeníku Euro v obou firmách panovalo po zveřejnění Babišova plánu rozčarování. Třeba společnost PKN několikrát naznačovala, že její spojení nebo, chceme–li, užší spolupráce s Čeprem je jednou z mála možností, jak přečkat současné těžké časy v petrochemii.
Videodebata týdeníku Euro: Má smysl privatizovat státní firmy?
Ekonomická debata from Mlada fronta a.s. on Vimeo.
V opačném případě bude polská firma, jak lze z jejích náznaků vyčíst, zvažovat prodej podílu v Unipetrolu a odchod z Česka. Poláci si navíc v minulosti již několikrát stěžovali, že mají velmi omezený přístup k produktovodům Čepra, což je výrazně znevýhodňuje proti konkurenci.
Možná i proto se v kuloárech hovoří o prodeji části Čepra na burze spíš jako o pomstě PKN, se kterou Babiš nejprve vyhrál privatizační tendr na státní podíl v Unipetrolu, aby se poté obě strany rozhádaly a ve finále soudily o miliardy korun.
O poznání lépe bude částečnou privatizaci Čepra snášet maďarský MOL. Firma již distribuční síť Čepra využívá. I proto možná maďarský koncern sice může na eventuální privatizaci podílu Čepra brblat, ale promarněná šance na posílení vlivu v Česku bude menší než u polské konkurence.
Hlavním byznysem Čepra je provoz produktovodů, skladování a velkoobchod s pohonnými hmotami. Firma sice vykázala za loňský rok třetí nejlepší hospodářský výsledek v historii, to se ale dle lidí z oboru často opakovat nebude. Firma má své nejlepší období za sebou a bez nějakého dalšího impulzu, třeba v podobě strategického investora nebo spojení s firmou, která podniká v podobném oboru (Mero), bude dle odhadu ekonomů vykazovat stále nižší zisky.
To je trochu v rozporu s pravidlem, že se většinou prodávají na burzách firmy, které mají před sebou velkou budoucnost, nebo jsou alespoň na svém obchodním vrcholu.
Poněkud překvapeni Babišovým prohlášením o privatizaci Čepra byli úředníci na ministerstvu průmyslu a obchodu. Dle informací týdeníku Euro totiž na úřadě začali pozvolna oprašovat plány na propojení Čepra s Merem a vznik petrochemického holdingu. Někteří úředníci tvrdí, že po Babišově prohlášení vztahy mezi jednotlivými resorty výrazně ochladly.
Mero – strategie na prodej
V době, kdy se stále více hovoří o možnosti posílení vlivu státu nad strategickými firmami v energetice, kam Mero jako správce místních ropovodů zcela jistě patří, ztrácejí plány ministra financí poněkud smysl. Pokud by se mělo postupovat dle jednotného modelu, měla být mezi firmami „na prodej" i státní ČEPS, která provozuje tuzemskou páteřní síť na rozvod elektřiny.
Mero je z velké části závislé na tuzemských rafi nerských zpracovatelských kapacitách. Ty ovládá polská společnost PKN Orlen, její reálné úmysly s rafineriemi jsou předmětem nejedné vášnivé debaty. Někdo tvrdí, že PKN pomalu, ale jistě chystá uzavření svých rafinerií v Česku, Poláci naopak hovoří o dalších investicích a rozvoji.
Technicky je Mero ve velmi dobré kondici. Před několika lety dokončilo rozsáhlou modernizaci české části ropovodu Družba. Tady je ale první problém. Družbou proudí stále méně ropy, i proto, že pro ruské těžební firmy je efektivnější a finančně výhodnější vozit ropu tankery do evropských přístavů.
Mero se tak musí připravovat na reálnou hrozbu, že jednoho krásného dne Družba vyschne. I proto společnost zhruba před třemi lety získala od firmy Shell pětiprocentní podíl v ropovodu TAL. Jednu z mála strategických investic v oboru, kterou se české firmě v posledních dvaceti letech podařilo dotáhnout do konce.
TAL vede ropu přes Alpy do Německa a Rakouska. V bavorském Ingolstadtu jedna z jeho větví končí a navazuje na ni český IKL. Mero má dle úvah stratégů na ministerstvu průmyslu a obchodu skončit v novém petrochemickém holdingu. Jak se ale ukazuje, šéf financí Babiš je jiného názoru.
Slepá kolej
Nápad prodávat ČD Cargo je asi nejsnáze realizovatelný projekt. Je to standardní akciovka podnikající na konkurenčním trhu. Jen stále není v úplně bezvadné kondici a kromě klasického podnikání provozuje i nákladní dopravu, která není příliš efektivní, ale zaměstnává až pět tisíc železničářů. Privatizace by znamenala nevyhnutelně jejich let na dlažbu.
Ale především je realitou, že výnos z prodeje akcií by byl příjmem mateřských Českých drah, a. s., a nikoli příjmem státní pokladny. Dráhy dodatečnou hotovost potřebují, ale nevyhnutelnému konfliktu s mocnými železničními odbory se budou bránit jako čert kříži.
